Láska.

On jedinou jen v žití miloval,

však od ní posměch místo lásky vzal.

I zvolal divoce: „Buď prokleta!“

Svou zvednul hůl a kráčel do světa.

A chodil rok a chodil samoten,

za nápoj míval vlastní slzy jen,

za pokrm žal, a družkou jedinká

mu byla svatá, čistá vzpomínka.

Kdys poutník též se k němu přidružil.

Ne lidem, duchům podoben spíš byl,

a z líce bledé velký plál mu zrak

jak hvězda, která svítá od oblak.

A hleděl mu až duše do hlubin.

I pravil: „Jaký chmurný, dávný stín

tvé srdce halí? Anděl pomsty jsem –

ty hrozného cos tajíš v nitru svém!

Leč všecko vím! Již vyjasni svůj hled,

dnes nešťasten jsi, věř jen, naposled.

Než mine den, tu, jež tě zradila,

má peruť pohřbí jako mohyla!“

A jinoch zavřev oči, ruce spjal,

zpod brv proud slzný v líce se mu hnal,

a před anděla na tvář svoji pad’,

a děl: „Ó milost! Mám ji přece rád!“