LÁSKA.

Jdu ztichlým luhem...

Vstříc mi žena kráčí;

zrak její sklopen,

v líci bol se zračí,

bol velký – hluboký.

Jde jako v snění,

zraku nepozvedá –

ten v květech bloudí...

Snad své štěstí hledá,

jež prchlo daleko.

K ní kročím blíže,

dotýkám se šatu:

„Rci, co tě tíží?“

sdílně ptám se v chvatu.

„Kde bloudí duše tvá?“

Tu oko zvedla

velké, plné touhy –

můj pohled zmámen

utkvěl na ní dlouhý

pln divu, úžasu.

Ne oči plály –

drahokamy žhoucí,

ne oči – hvězdy,

nebe zraky vroucí,

co jimi mluví noc.

Ne hvězdou, sluncem

její hled se dívá,

a širé zemi

sílu k žití vlívá –

té zemi daleké.

„Co ve tvém oku,

ženo, co se děje,

v tvé líci teskné

trpký bol se chvěje –

a zrak je štěstí pln!

Kdo dal jej tobě,

celý svět že jímá,

tvých očí báje

žití pouta snímá...

Ó, ženo, rci, kdo jsi?“ –

A z retů jejích

plynou slova tiše,

pak jásavě, jak

v modrou dál kde píše

svou píseň skřivánek.

„Znám bolest velkou!

Do srdce kdy padne,

jak strom, jenž podťat,

zmírá jí a vadne,“

tak děla jako v snách.

„Znám štěstí velké.

To kdy zbloudí v duši,

víc nad ni blaha

sotva ráje tuší.

Či neznáš mne, kdo jsem?“

A zaplálo to

v báji jejích zraků.

„Jsem láska,“ děly,

„stěžeň žití vraku

a zmaru hlubina...“