Láska.

Co je láska a co láska není –

Nechci hlásat, slavné shromáždění!

K čemu mařit chvílky zlaté?

Vždyť ji všickni dobře znáte –

Ono mračno, ježto svítí jasně,

Onen bodlák, kterýž květe krásně,

Onu láci zaplacenou draze,

Onu bolest, kteráž trápí blaze,

V Žebráce tak dobře, jako v Praze!

Mílek – toť je starý známý!

Je-liž pravda, že ho znáte,

Pánové a drahé dámy?

Vždyť ho často vídáváte

Krášlit pernikářské krámy;

Jest to onen andělíček

Krásně malovaných líček,

S zastřenýma očinkama,

S motýlčíma křidýlkama;

Zlatý luk má na pentličce

A šíp ostrý ve ručičce.

Tento malý mysliveček

Střílí jenom do srdeček,

A kam zaměří, tam také raní.

Srdéčko se neubrání;

Nech je jako kamínek,

Znikne v něm přec lásky plamínek.

Jestli ale ještě nevíte,

Mílek neb co láska jest:

Však vy se to jistě dovíte,

To mi věřte – na mou čest!

Před láskou nás, drazí pání,

V světě pranic neuchrání,

Ani moudrost, ani sláva,

Ani metla, ani dukáty,

Ani pancíř, ani záplaty,

I ba ani prázdná hlava!

Mílek, ten nás najde všude,

Za kamny i v chýši chudé,

Za hradbou i v síni zlaté,

Za světem i v poušti svaté;

Ostřejší než lidský vtip

Jestiť jeho zrak i šíp.

Ať děláte co děláte,

Ať se srdce jak chce dusí:

Člověk se přec jedenkráte

Notně zamilovat musí.

Ten, kdo lásku študuje,

Vysoko se nesmí bráti;

Láska sobě libuje

V malicherném hamparátí.

Nad zrcadlem zvadlý vínek,

Deset veršů na Julinku,

V knížce z rozmariny kmínek,

Za rámečkem kudrlinku,

Lístek krásně napsaný,

Samé O! a samé Ach!

K tomu pěkně vázaný

Nejnovější almanach,

U hodinek šňůrku z vlásků,

Taneční dva pořádky – –

Nejeví to všecko lásku

Aneb lásky památky?

Mohu vám však, moji zlatí,

Ještě jiné znameníčka dáti.

Viděli jste dívku krásnou,

Jížto hvězdy v očích hasnou?

Rty, kol kterých úsměch hrává,

Teskné „Achich“ obletává?

Ubožátko u okénka sedá,

Chuti mívá do plakání,

U hvězdiček tichých hledá

Utěchu a slitování;

Ptáte-li se: „Co je jí?“

Ukazy to neomylné

Lásky trochu tuze silné,

S trochu slabou nadějí!

Vidíte-li šlechetného juna,

Jemuž věčností je den,

Před nímž prchá ples i sen,

Jemuž sluncem bledá luna;

Který si rád postonává,

Rád se dívá v zrcádko,

S prstýnkem si často hrává,

Před kostelem pilně stává,

Nevinné jak jehňátko:

Ptáte-li se: „Co mu je?“

Odpověď: „On miluje!“

Když se ovdovělá stařenka

Fintí jako panenka,

Usmívá se na mladíky,

Říká, že má – dvacetníky,

Na děvčátka mladé brouká:

Z toho také láska kouká!...

Teď má přijít rozjímání:

Jak to jest, když Mílek raní? –

Jak se přitom krásotinky mají,

To ať ony povídají;

Já to nevím, moji páni!

Krátké audience u nich mívám,

A pak se jim nerad dívám

Do šití a štrikování.

Jak se ale jinoch zachvěje,

Když se na něj Mílek usměje:

To vám povím jasně dosti –

Vím to z vlastní zkušenosti.

Mysleme si, že jsme v krásném sadě;

Tuhle sedí v libém lípy chladě

Štíhlý jinoch, rek to z vyšší školy,

S knihou, s brejlema a s holí.

V tom zaslechne lehký kroček –

Ohledne se, a tu zočí

Párek chrpomodrých oček.

Celý svět se s ním hned točí,

Zanícený chudák stojí,

Jak by hledal duši svoji,

Stojí tiše, jak by se mu

O budoucím examenu zdálo;

Ach, co pak se ubohému

Holoubkovi asi stalo? –

Vida, kdož by to byl věděl,

Že v těch očkách Mílek seděl,

A že z jeho luku střela

Hochu do srdéčka vjela? –

Truchlé domů putování,

Všude teskno, žádné stání,

V ňádrách bouří city zňaté,

Srdce hlavě koncept mate.

Těžce mu jde každá práce,

Která chodívala lehce;

Dobrá duše explikace

Na něj ani koukat nechce.

Láska umí krásně mučit,

Krásně umí sužovat;

V lásce dá se mnoho učit,

Málo ale študovat.

I jde radost, i jde zdraví,

I jde rozum – vše jde spat,

Když tak někdy místo hlavy

Srdce začne študovat!

Tuto lásku vzali jsme hned z kraje,

A však ještě jiných lásek máme;

Hnedle, hnedle uhlídáme,

Jaké kousky která hraje!

První láska – krásní snové,

Dušinka když dobrá procitne,

Žasne, plesá, z mrákot vylítne

K nebes báni blankytové;

Oko vidí nevídané krásy,

Srdce tone v moři rajské spásy!

Žebrákova hůl se zazelená,

Truchlá poušť se kvítím ošatí,

Rybákova loď se pozlatí,

Bledá smrti tvář se začervená,

Nový svět a nové počne žití,

Kde slunéčko lásky první svítí!

Slovy obraz jeho líčiti se nedá,

Pouhé slovo je proň barva bledá;

Má-li se z něj první láska dívat,

Musí se buď hrát anebo zpívat.

Věrná láska květla prý jen v ráji –

Tak nám učení i neučení

Po střechách již vrabci štěbetají –

Nyní prý již v modě není!

To jest ale, bez pochlebování,

Našim časům na cti utrhání;

Sámť jsem krásný párek znal,

Který sebe z duše celé

Od pondělka do neděle

Věrně miloval! –

Ach, co věrná láska spojí,

To svět více nerozdvojí!

Ani losů kruté zloby,

Ani pletichářek práce,

Žádná smrt a žádné hroby,

Ba i žádná kopulace!

Věrná láska není k překonání,

Její prapor vyšší mocnost chrání,

Ta jen v pravdě oblaží! –

Škoda jen, že musí míti,

Má-li dýl než jiná jíti,

Těžké, zlaté závaží!

Panská láska – ráda šálí,

Zapřáhne si čtvero koní,

A kdo za ní pěšky pálí,

Věřte, ten ji nedohoní!

Musím dát též obraz malý,

Rytíři jak milovali.

Rytíř k vůli lásce blahé

S Bohem dával slečně drahé:

„S Bohem, Jitko milená!

Dřív si musím slávověnec dobýt,

Než nás bude rozmarina zdobit;

S Bohem, Jitko, hvězdo má!“

S hradu vlaje závoj bílý,

Plání letí rytíř milý,

Tasí meč;

Letí jako sokol dravý

Tam, kde smrt své hody slaví,

Zuří seč.

Z pouhé lásky letí k boji,

Letí tisíc bratrů zhubit,

By se mohl Jitce svojí

Věrnou láskou někdy chlubit.

Láska ovšem pokoj hledá;

Jak se ale mile splaší,

Pak se udržet již nedá,

Pak i po smrti prý straší.

S rytířskými hody

Rytířská též láska vyšla z mody,

Časy trhaly kus po kuse;

Neudělaly však velké škody,

Z toho máme rozum sami;

Neb kdybysme jen ty dámy,

Co teď nosí burnusy,

Po rytířsku milovati chtěli,

I to bysme svatě měli

Místo svadeb – funusy!

Idylická láska – ta se

Na konvalinkách jen pase,

Ta po slávě nebaží,

Snadno srdce oblaží.

Pod kopečkem domek nový,

Nad ním stříška slaměná,

Podle hájek javorový

A potůček křišťálový

A zahrádka milená;

K tomu párek hrdliček,

Hejno bílých koziček,

Malovaná loutnička

A k tomu dvě srdýčka,

Plná svaté nevinnosti –

To je idyllické lásce dosti!

Když se lásce ale brání,

By nemohla zplápolati:

Tenkráte je, moji zlatí,

V romantickém rozkvetání;

Tu chce panna za dne aneb šera

Mocí jíti do kláštera,

A jun s ořem veselým

Těše uplakanou pannu

Volá: „Jestli tebe nedostanu,

Raději se zastřelím!“

To jest, moje drahé krásky,

Kousek romantické lásky.

Koho píchla lásky růže,

Koho ranil Mílek zrádný,

Tomu v světě více žádný

Doktor nepomůže.

Ať si matka jak chce kouká,

Ať si otec jak chce brouká,

Tím se pranic nedocílí,

Odporem se strany sílí;

Plavec hází kotvice,

Blíží-li se vichřice –

A čím vítr silnější,

Tím je plamen vřelejší.

Zakaž slunci svítit jasně,

Zakaž světlu jasnit dny,

Zakaž růži kvésti krásně,

Zakaž srdci lásky sny:

Může být, že slunce zhasne,

A že světlý, jasný den

Pochová se v černý sen,

I že zvadne poupě krásné;

Srdce ale, moji zlatí,

Nebude vás poslouchati!

Nevíte-liž, jak se končívají

Krásné komedije,

Které s láskou začínají,

V nichž jen láska s láskou žije? –

Někdy k pláči, někdy k smíchu,

Jaký je kde hrdina;

Je-li dobrá hodina,

Nechá zdravý rozum v štychu,

A je rád, že z lásky ráje

V pusté skutečnosti kraje

Vyvázl tak z lacina.

Jiný, jak mile mu shasne

Hvězda lásky spasné,

Počne bouřit, blejskat, hřmít,

Láska jeho uražená,

Žalem celá popletená,

Neví, kam se honem dít;

A v tom zmatku, moji drazí,

Se mu vždycky někam vrazí.

Vrazí-li se do hlavy,

Tu se bez vší přípravy

Počnou silné lamentace;

Několik dní zármutek se světí –

Pak se z pouhé dešperace

Jiné lásce v náruč letí.

Nejhorší však žalost nastane,

Když nám panna uletěla,

A ta krásná láska celá

V srdci vězet zůstane.

Jinoch bolem krutým práhne,

V šílenosti v ňádra sáhne,

Srdce vyrve, rozervané

Před svůj krámek vyvěsí,

Všecky city udřímané

Z libých spánků vyděsí;

Začne výt a začne řváti,

Bez milosti verše psáti!

Jiný, nechá-li ho sedět

Láska, a on cítí, že je zrazen:

„Měl jsem já to dříve vědět!“

Volá; „já byl pouhý blázen!

Na věrnost jsem lásky věřil,

Ráj svůj jen dle oka měřil.“

Čas však dlouho nemaří,

Poroučí se dívce vnadné –

Než by sloužil lásce zrádné,

Jde radš sloužit císaři.

Jiný, jak ho milka nechá,

Nechá všeho, kvapně spěchá

K stříbrotoké Vltavě,

A tu k vůli lásce zrádné

Letí v náruč smrti chladné,

S věrnou láskou po hlavě.

To se všecko, drahé krásky,

V světě děje z pouhé lásky!

Což je ale věčnost s dlouhou chvílí,

Co jsou žízně truchlené,

Co je medle kabát bílý

A vejložky červené,

Co je veršů tvoření,

Co je smrt, co zbláznění?

To jsou věci ještě malé;

Mnohý – ten se, slyšte dále,

Z pouhé lásky – ožení!

To jsou, slavná společnosti,

Našich lásek blaženosti!

Láska, známť ji ven a ven,

Nejsladší věc v světě není;

Je to jenom polobdění,

Je to jenom krásný sen,

Z kterého se probudíme,

Jak se mile oženíme –

A pak začne dlouhý den.

Mnohý, ten si lásku chválí,

Nové koště dobré bývá;

Jak se ale trochu spálí,

Potom věru jinou zpívá. –

Nemilujme, moji zlatí,

Ať jsme v stáří nebo v mládí,

Láska se nám nevyplatí! –

Slyšte, mějme se radš rádi!

Krásotinky nechtějí? –

Nech se tedy Mílka držejí!

Až prohlídnou jeho sklady,

Potom přijdou ještě rády.

Mílek – to je pěkné bůže,

Ten to zná! –

On vám ukazuje růže,

A pak vám jen trny dá.

Nevěřte mu, dítky zlaté!

On je lhář;

Slíbí-li vám knihy svaté,

Dostanete kalendář.