LÁSKA

Tvá bolest vyjíždí do světa

a já jí nastavuji prsa, aby mne ranila.

Vidím všecky tvé úsměvy, jež spálila,

ty pučící i ty nezrozené,

které mohly hřát a kvésti,

nebýti tvrdé života pěsti,

která je před zrozením uškrtila.

Nikdy jsem nevěděla, co je to „milá“,

dnes to vím:

(včera jsem snila,

dnes bdím)

ne písnička, radost, pohýčkání,

ne chladný větřík v polední stráni,

ne letní bouřky šťastných slz,

ne úsměvy, jak motýli plápolající,

ne polibky, k vášni dozrávající,

ne zářící oči, zářící hlas, zářící líc,

nic z toho, co jsem myslila –

něco víc, něco daleko víc:

hojivá dlaň, jež slzy stírá,

náruč, jež hoře tišivě svírá

a konejší,

statečnost, jež není vezdejší,

srdce, jež klade se cizí bolesti na koleje,

aby je přejela,

které si přeje,

které si horoucně přeje

přibít se na kříž druhovy úzkosti

a zbavit ho zlého,

veliký život, jemuž umříti pro drahého

jest samozřejmostí...

Není tedy láska: klást kytice na prsa,

ale lámat ve dví těžce dobytý chléb i trny,

všecky své naděje vyslat – pokojné srny –

aby utvořily špalír cizí bolesti –

cizími trny se oplésti.

Láska tedy praví:

„Na druhého vždycky pamatuj!“

Chudobu blahoslaví:

„Tys domov můj,

je-li on v tobě doma!“

Bolesti řekne pevnýma rtoma:

„Odnauč mne přec plakati!“

A trpké chvíli:

„Trhej vše kolem sebe,

děkuji ti za blesky s nebe,

rostu jimi do vzdoru, síly!“

A životu,

v prosebném šepotu:

„Toho, v němž se mi zalíbilo,

nezbav zlého,

mávej a volej na něho,

ať oheň tvůj v něm neschladne,

ať kytice blesků tvých nezvadne

v jeho rukou,

pro budoucí dobré dílo

ať vyroste mukou...

A zraje-li nadarmo neklidná krev,

a dozní-li zápasu kovový zpěv

dřív, než bude dobojováno,

nebude-li nám přáno,

abychom zapálili svět

a byli v plamenech prví,

dej nám společně dohořet

a utonout v horoucí krvi,

když tvá bude, živote, sázka:

ať padneme spolu, ne každý sám,

tak jako zákony kázaly nám...“

Tak mluví k životu láska...