Láska.

Před věky v světle vlnivém

na trůně seděl nebes pán;

pod ním se peklo šklebilo,

vířivý odbojníkův stan;

kol kolem ale andělé

velebný pěli slávy zpěv,

zářili blahem, pohodou,

v spanilý zříce světů zjev.

Pán ale neslyše jich seděl,

zadumán do prostorů hleděl.

„Uprostřed ďáblův, andělův

schází mi ducha mého květ;

v mysli mi tane lepý tvor,

jenž by byl všehomíra střed,

svět i mne v sobě zrcadlil,

s nebem i peklem v nitru svém,

anděl i ďábel v jeden čas,

v duši své různých citů tem –

bouře i klid na jednom trůně,

bez konce touha v jeho lůně.“

Rozdělil na dvě polovy

myšlenky svoje nebes pán,

a z prvé muže učinil,

z druhé však ženě sdělal stan,

oběma v nitro srdce vdech,

bez konce vášeň zázračnou,

tak že se věčně hledají,

toužení svoje láskou zvou,

která v nich světlým žárem plane,

aneb zas něhou květů vane.

A když se obě polovy

ve světa víru naleznou,

a se jak mladí bohové

obejmou silou zázračnou,

závistí peklo zardí se,

andělé v nebi smutni jsou,

že jim též lásky nepřáno

s velebné vášně lepou hrou.

Na trůně pán však hrdě sedí,

s veselou tváří na zem hledí.