LÁSKA.

Kdo jsme – co víme, co chcem a kam spějem?

Nad myšlének těch fantastickým rejem

dost mdlá mi často klesla hlava;

Je dobro něčím a proč trpí, je-li?

Proč vládne zlo, proč na vše hrobu ztmělý

jen jícen odvet je a tráva?

Zem, světy hvězdné, píď, kam vstoupí noha,

jsou vidinou, snem neznámého Boha

či jeho průsvitavá maska?

Má cíle život, jenž se stále trudí?

Má cíle krví živena jsouc v hrudi

moc tajůplná, láska?

Či všecko to jest bublinou, jež v mžiku

se rozplyne v snách starci, poustevníku,

jejž pouze v meditaci dráždí?

Nač pochybnost a nuda, bolest, ztráty?

Proč lupen jsme, jenž s věčna stromu svátý,

jejž každý vichru náraz vraždí?

Nic. Temno všady. Stíny, stíny, stíny!

Ó bezdno tajů! Valné prohlubiny,

v nichž ztrácí křídlo naděj, ptáče,

i vidím, skončeno jak žití drama

a prázdnem světa kráčí láska sama,

krev na nohou a – pláče.

A pro ty hořké, hojné slzy její

se oživují propasti, jež zejí,

a vesmírem hlas v dálku hřímá:

Pro lásku žijící vy nezhynete!

Tou život dále pučí, bují, kvete,

kdos neznámý nás obejímá...