Láska.

Kvěl, kvěl zlatostrunná žalostně harfo má!

Plň svým luhu y háj nářkem! by zlámaný

Zvuk hor příkořem až mně

Jek lil hluboko do duše.

Již ach nejme mě víc potokem stříbrným

Znícý lahodně chřest uchu, ni křovinám

Zpitým hlásajícý z kře

Slavík života libosti.

Mře mé oko: a luk dítky se nesmějí

Utlých pozdvihujíc od země hlav mně víc;

Visý, kam jen ním hnu, zrak

Mrtvý na mrtvé přírodě.

Kam, kam oheň se ten poděl, an pro celý

V prsých plápolal svět někdy? proč studené

Vždy již zůstanou teď, když

Dráždí vnady je milostné?

Sedím pohřižený v hlubině trudností

Různých, samotinký, přepiat jsa náramnou

Tužbou, v sobě jen sám, předc

Strastným oblomen horlením.

Mlčí všecko: – jen v mých rána se záhubná

Ňádřích zůřiti jme, droby mi zžírajíc.

Snad tu zhojiti mast můž,

Snad kde proti ní lék jest, an

Ji skrz játra tam svou prožene Milek Bůh

Střelou? Maloplatné jistě jest usylí

Lidské mírniti bol, jenž

Tráví zaroveň s tělem duch.

V jaká divotvorná láska se cytění

Ve svých rozplyne hrách! po kraji bolestných

Ran těch balšamy zná lít

Sladké ruka, an pustila

V srdce jedonosný šíp: od dna ouzkostí

Trudných čile se já v říši až blažených

Mrštím, z číše, v níž hoře

Chřestí, rozkoše ssávaje.

Přestaň, harfo, ty má jediné důvěrná!

Jáť již ponesu svůj los, ač je lopotný

Dost on, trpně, a v jhu krk

Chcy snést příjemně bolestném.