LÁSKA

Ať se lásky růže bílá

samot krásou rozsvítila,

až šla Boží záře z ní,

ať se ctí své krásy chvěla

jako nevěsta, když s čela

věnec snímá svatební,

ať jí bázně úsměv tichý,

Boží stud či vzlykot pýchy

z očí hrozil výpadem,

na tvář hvězd ať šat s ní padal,

když jí anděl smrti vkládal

na čelo svůj diadem,

ať se v bídě, ať se v prachu

v sladkosti své chvěla strachu,

bloudíc kalným soumrakem,

že se před ní srdce chvělo,

jak zvon ze sna zaúpělo

zasaženo zázrakem,

ať jí plála kolem hlavy

květů bolesti a slávy

krása nepřemožená,

že rty v modlitbě se ptají,

jaká při setkání v ráji

bude lásky odměna,

ať jí smrt je mostem zlatým

k Božím andělům a svatým,

Bůh ať sám jí spěje vstříc – –

Bože, co je srdci mému,

že tak teskno, teskno je mu,

že chce víc, ach, že chce víc!