Lásko blažená.

S nebe zavíváš a líbáš rosu,

světíš květný pel,

objímáš i blesků tajnou osu,

žehnáš práci včel;

sleduješ i símě, ježto nese

vánek v cizou zem;

těšíš lunu, jenž se v mraku třese

teskným plápolem;

svítíš lašťovičkám putujícím

do domácích hor,

hoříš tonouc v moři zápasícím

jako meteor,

záříš vlídně jako odpuštění

vedle bludice,

duhu pneš, kde po srázu se pění

mladá bystřice;

s každým obláčkem a vánkem plyneš

neunavená:

ó kdy u mne vejdeš, odpočineš,

lásko blažená?

Žij a bluď a po daleké pouti

schyl se ke mně níž –

v srdci mém jest měkko spočinouti –

věrně čeká již!