LÁSKU JSI VYŠEL ROZSĚVAT V ŽITÍ...

Lásku jsi vyšel rozsévat v žití,

těžce dřív zorav tvrdou zem –

proč ti z ní vyrostlo koukolu kvítí?

Jak je to chudé, co odměnou zvem!...

Míníš, že dobré zrno dáš v půdu,

zatím to dračí semeno –

co jsi v zem ukládal v námaze údů,

jak to pak vyrůstá změněno!

V ohromné tváři zkřivené rysy,

že se v jich písmě bojíš číst –

nad okem upíří obočí visí,

ze zraků vyšlehá nenávist.

A to jsou snů tvých nejčistších děti!

Utíkáš od nich zkrvaven,

do tajných samot duše tvá letí,

ukrýt se před dětmi v bílý den.

Ale když měsíc tváři svou zvedna

zapřádá zemi do světla –

vycházíš po špičkách, zda aspoň jedna

květina lásky ti vykvetla...