Lásky boj. (II. Zvadlá růže.)

Červánek horu líbá

Umírá hlučno zpěvu

V šeřivé zahradě;

Červánek horu líbá,

A líbá slíčnou děvu

Sedící na sadě.

„Nelíbej, neceluj mne,

Ty růžový červánku!

S té hory zelené;

Jediné políbení,

Jež přála jsem kochánku,

Zavedlo srdce mé.“

Měsíček usmívá se

Na rozkvetlou krajinku,

Na líce jezera;

I usmívá se líbě

Na truchlivou děvinku,

Okrasu večera.

„Neusmívej se na mne,

Ty zpannilý měsíčku!

S té výše modravé,

Jedinký sladký úsměch,

Jenž hrál na růžném líčku,

Okouzlil oči mé.“

Tak děva teskně mluví,

A červánek již spěje,

By sobě lůžko stal;

A měsíček nevinný

Za oblaky se kreje,

A děva mluví dál:

„Ach, plačte, plačte se mnou,

Vy družky mého losu,

Květinky vadnoucí!

O vzdychej, truchli s námi,

Donášej kvítkům rosu,

Větérku vanoucí!“

A větřík těžce dýše,

On sem tam sadem bloudí,

Jakoby rosu sil,

A z kvítku všelikého

Se perlička vyproudí,

Jakoby slze lil.

Tu děva ruku zdvihne,

A věnec krásný splyne,

Jenž vlásky objímal;

A děva věnec líbá

A věnec k srdci vine,

A slzíc mluví dál:

„Měla jsem drahé kvítko,

Tu perlu ve věnečku –

Ach, já ji ztratila!

Hledejte, větérkové,

Já bych tu květinečku

Teď krví zplatila!“

„O mluvte, outlá kvítka!

I vy, stromové hustí!

Kde jest mé kvítko – kde?“

A všecko spí, vše mlčí;

Jen sem tam list zašustí –

A děva umlkne.