Lásky boj. (V. Obět lásky.)

Černá noc perutě krajem rozložila,

Nebesa své oči za oblaky skryla,

Ai! což tamto v dáli na tom chlumě zříti?

Co se to tam kmitá? co se to tam svítí?

Jsou-liž to bludičky, s cesty svádějící?

Čili jest to chyše plamenem hořící? –

Bludičky by chodce v propst zaváděly,

Chyši by rolníci vodou potápěli.

Nejsouť to bludičky, ni horoucí chýše;

Tamť hranice strmí, děva s děckem výše.

Kolem děvy bílé rudou zář je zříti, –

Toto se tam kmitá! toto se tam svítí!

Před hranicí jinoch stojí zarmoucený,

Milvoj to nešťastný, z vlasti vypuzený.

Levice junova k sloupu přikována,

Do pravice zbraň mu ocelová dána.

„Okovy a meč máš! – vol, v porobě dlíti,

Aneb se svou druží ve svobodě žíti!

Budeť brzy pozdě – rozhodni se, škůdce –

Obětuj milenku – aneb svého vůdce!“

Takto pohan velí, a jun tiše stojí, –

Černé oči v slzách, srdce v krutém boji.

On hned k dívce hledí, on hned k soudci zírá –

Tak vyhlíží lvice, když jí plod vybírá!

A hle! plamenové bujně zhůru pnou se,

Rudí požárové k dívce přihrnou se;

Máť plačící robě vzhůru vyzdvihuje –

„Milvoji! spas dítě!“ z ohně vykřikuje.

Hoi! tuť jinoch, sevřen hněvem a litostí,

Zasměje se smíchem divé zoufalosti;

On tu jednou ranou levici svou přetne,

On tu druhou ranou soudci hlavu setne...

On ne krokem kráčí, ale orlem letí,

Se drahou by zhynul plamenův obětí.

Raduj se, o cnosti! ze ctitele svého, –

Tak umírá láska – srdce šlechetného!