Lásky chrám.

Již ztichla bouře; dál a dál se nese

to hejno živlů, svět co bourat mělo:

umřeloť v temném, strašně temném lese,

temné to srdce navždy oněmělo!

Ba němo jest, jak oceanův tůně,

mocných jak trosek strašná pustota:

vždyť pochováno v němém jeho lůně,

je dílo celého – ach života!

Byl mohútný to chrám v něm jedenkráte,

chrám plný vznešenosti, veleby,

A choval, co i anjelům je svaté,

co právě nebeského na nebi!

A základ jeho sáhal v onu hloubi,

již nedostížná kryje temnota,

kde tajemně se hmota s duchem snoubí,

kde kořeny jsou mého života.

A vzhůru – vzhůru čněly jeho báně

až tam, kde stroj se světů rozpřádá,

kde v ideálů smělých oceáně

se věčnost nekonečnem rozkládá.

A každý sen z mých předživotních rájů

co šperk se vzácný v kobce chrámu skvěl,

a libý ohlas písní z oněch krajů,

posvátnou jeho síní stále zněl.

U vchodu dlely city úcty svaté,

střežíce stánku mého veřeje,

a u vnitř neskonalou touhou jaté,

pobožně čekaly mé – naděje.

Jak blaze snil jsem ve sboru svých citů,

jak sladce v kruhu skromných nadějí!

Ba sladce snil jsem o svém blahobytu –

až – – k tomu rozhodnému kročeji!

„Zmámený chlapče! Z vděčnosti chceš lásku?“

– zavznělo chrámem; – „marný je tvůj chvat;

„anť dáváš za vděčnost mi poukázku,

„že podřízen půl – půl chceš panovat!“

Základy zachvěly se tímto slovem,

shrotil se hrdý – lásky mojí chrám,

a pohřben pod mohútným jeho krovem

i s nadějemi já též umírám.

Ba dvakrát umírá, kdo hynout vidí

své dílo celičkého života:

zanikneť z paměti všech příštích lidí,

a život jeho byl – jen mrákota.

Nuž stůjte vy hrobové drahocenní,

v nichž pohřben lásky mé je žal,

a rcete příštímu jen pokolení,

že žil jsem – a nešťastně miloval.