LASTURA.

Tajemný útvare svinutý,

záhadnou zdobený runou!

oceán vidím vzedmutý

zářiti růžovou lunou.

Hleďme tu podivnou malířku!

tu tajemnou kresbu a rýhu!

Sepií črtala na šířku

v klikatém spádu a zdvihu.

Jakoby podmorskou kraslicí

v rukou tím zázrakem točím,

tajemné symboly, krášlící

vodní ten domeček, zočím.

Zdá se mi, vlny maluje

jakoby hřebeny horské,

a do své skořápky vpaluje

domácí ozdoby morské.

Někde tam na dně až ležela,

po vlnách touhou chřadla,

obrazem jejich se zachvěla,

jej zachytla do zrcadla.

Neznámé lodě pevniny,

záhadné dílo lidí,

stínily podmorské krajiny,

lastura na dně je vidí.

Plachty a vysoké stožáry

nesou se majestátně

a škeble jejich útvary

v skořápku črtá chvatně –

Zdiveně hledím v lasturu:

takto si škeble kreslí!

Chápu, jak Tvůrce azuru

skrýt se moh’ do hračky jeslí!