Lavičky.

Stojí hora nevysoká

v vlasti mé, v oteckém kraji,

stojí stavem nevěstiným,

když ji věnci zdobívají.

Luhův květnaté koberce

k patě jí se zdobně linou,

a kol nohou potůčkové

stříbrné své stužky vinou.

A po bocích jejich vnadně

lesin řasné roucho splívá,

a na jejich ňadrech květe,

červená se růže živá.

Kolem čela bílý zámek

z bílých věží věnec vije,

a v tom věnci perla rdí se –

v zámku perla – dívka žije.

Květe padol utěšený

v vlasti mé, v oteckém kraji,

skvostné zámku bílé věže

nad padol se vypínají.

Tam dnem každým pastýř mladý

tiché beránky honívá,

a když první vzejde hvězda,

svým ovečkám písně zpívá.

Zpívá touhu, lásky jaro,

až se bílý zámek chvěje,

až v tom zámku perla dívka

v srdci svém se rozesměje.

Až jak v háji laňka bílá

na své lehké nožky skočí,

by tam v dole pohleděla

toužebně v pěvcovy oči.

Zelená se širá lípa

v kraji rodném v vlasti mojí,

rájský padol kolem vzkvítá

a nad dolem zámek stojí.

A pod lipou dvé sedánků, –

zelená je tráva kryje –

na nich dvoje srdce mladé

v jedné lásky touze nyje.

A hoch, pastýř jemných ovcí,

jenž ty lásky písně zpívá,

a ta dívka, perla jasná,

již ten bílý zámek skrývá.

A hoch jasným okem září

jak ta lůna na nebesku,

a ta perla čárně skví se

v jasném jeho oka lesku.

A je plání – milování,

až se širá lípa chvěje,

až ten podol láskou vzkvítá,

slavík v něm se rozepěje.

A je plání – milování,

až když v zenit vstoupí luna,

až když dívka naposledy

pohledne v to oko juna.

Hrdě pne se zámek skvostný

v vlasti mé, v oteckém kraji,

pyšně jeho bílé věže

nad krajem se vypínají.

Hrdější však pán ten zámku,

jenž tu perlu dívku chová,

pyšnější jsou, jež tu mluví

k dceři svojí, hrdá slova:

„Jako zlato jsem tě choval,

dcero moje jemnocitá,

nerad bych, by leckým’s byla,

zlatá dcero, vydobyta.“

„Jako perlu jsem tě choval,

dcero moje přemilená,

nerad bych, by’s leckým byla,

perlo dcero, vylovena.“

„Jako kněžnu jsem tě choval,

dcero moje, dcero milá,

rád bych, bysi také jednou,

drahá dcero, kněžnou byla.“

Vjíždí kníže v skvostný zámek,

by si jasnou perlu vroubil

v knížecí svou ve korunu,

by se s dcerou zámku snoubil.

A je slávy a fanfáry,

až se skvostný zámek třese,

až ta radost, bujná radost

po šírém se kraji nese.

Jenom jedno srdce truchlí,

nejen jedno, dvě srdíčka,

smutný pastýř tam pod lipou,

smutná v zámku nevěstička.

A když první vzešla hvězda,

steré v zámku vzplály lesky,

zpíval pastýř tklivou písní

smutné, zvadlé lásky stesky.

Zpíval stále, přežalostně,

až když v zenit vyšla luna,

až mu hořem, lásky hořem,

zvučná pukla srdce struna.

Nejen jemu, ale i té

smutné v zámku nevěstičce,

ji pak ráno v loži mrtvou,

jeho našli na lavičce.

A až posud v kraji rodném

v údolí tam lípa stojí,

a pod lipou dvě lavičky

jak dvě hrobky lásky dvojí.

A ač nebe každou nocí

rosou svojí je zalívá,

přec z laviček v zeleň bujnou

žádná již se neodívá.

Snad že někdy, kdy však, kdy as,

vroucí lásky slza čistá

pokropivši opět zživí

smutná tato lásky místa.