LAVINA SE VALÍ.

A události překotně se řítí – –

Kam dojdem' – –? Zda se ještě najde čísi

rozhodná, nepoddajná, silná ruka – –?

Zda skálu podchytne, jež nízko visí,

jež nad námi se láme, hrozně puká – –?

Kdo první přetrhl a rozbil sval,

jenž podepíral těla hrozných skal –?

Byls ty to, šílenče, ty bědný vrahu – –?

Jak malé, nízké – – Mladík prstem kývne,

a války běs, jenž na omšeném prahu

mlčících dějin nehybně již léta spal,

se probudí, jak hladný tygr zívne

a vztyčí se, by dávil, vraždil, rval...

Či, bože, takovou tvá vůle tady – –?

To nezměnitelné a věčné řády

tvé vždy prý moudré, spravedlivé vlády –?

On znamení ti dal –? Ten zrádný kouř

jen zahřměním, jež hlásí divou bouř

již dávno určenou – –? třesk sečných zbraní,

hvizd kulí letících a rachot děl,

ston lidí, zvířat, rozsápaných těl

kdes u hranic až na krvavé pláni – –?

Tak tedy, musilo již, musí býti – –?

To roztroušená po Evropě rasa

dle řádů jakýchs musí jednou zas

pro moc svou, prestiž nasekati masa,

by dovedla pak vedle sebe žíti

pár roků klidných, nějaký jen čas...?!