Lazar.

U krbu seděli; kněz vážným hlasem

z veliké bible mocnými čet slovy,

co bůh řek přísný kdysi bohatému,

co později pak něžně Lazarovi.

A paní, pán i mládež, co zde byla,

vše poslouchalo v zbožném zanícení...

A děkovali v duchu, boháčů že

víc takých bídných v celém světě není...

V tom dole pod okny se nářek ozval,

pláč, sténání a pusté sluhův klení,

jež chvělo vzduchem se jak drsný vítr...

U okna všichni byli v okamžení...

A v dvoře žena v hadrech, rozedraná,

u prsu dítě majíc nerozvité, –

se bránila všem, chtěla sousto chleba, –

však ona žena – a ti – šelmy lité...

Pán smál se v oknu, a pak dolů zvolal:

„Nač ruší žena poklid odpolední,

chcem ticho teď.” – Pak zmizel opět. –

A v pokoj dral se ženin povzdech slední.

Tu paní děla: „Jak ten lid jest drzý,

od doby té, co zavlád zákon nový.“...

A ticho zas. – Jen kněz čet dále vážně

o ubožáku, chudém Lazarovi.