Lazar

Učinil jsi zázrak, velký rabbí,

ze záhrobí vzbudil’s mě pln síly,

dýchám znova, vidím jarní slunce,

slyším ptáky v stromoví svých zahrad,

a mé sestry pláčí usedavě

úžasem a radostí a hrůzou.

Věru, ty jsi bůh, buď věčná sláva

tvému jménu, sláva hospodinu!

Já však jsem jen člověk; všechna muka,

jakých v žití předešlém jsem zažil,

čekají teď v druhém žití na mě,

co jsem trpěl, ztrpím po dvakráte,

a když přijde radost, vystřízliví

pomyšlením na smrt, již jsem poznal.

Bylo po všem, po plese i trudu,

i ta lítost sester ztichnout mohla

u skalního příkrovu mé hrobky.

Ale tobě zázraků je třeba,

aby slepí viděli tvou slávu,

a já žebrák jsem ti vděčen, pane,

mrtvolu mou že jsi v důkaz volil.

Aby lidé v tebe uvěřili,

dal’s mi ještě chvilku lidských vteřin,

aby byli pokořeni mocní,

ubožáku kázal’s ožít znova,

znova prožít smutek dočasnosti.

Sláva tobě, rabbí, věčná sláva!

Z vůle tvojí bude tedy žíti

ještě chvíli, kormoutit se zase,

snášet úpal dne i tíhu nocí,

pod jhem práce svíjet se a stárnout,

věřit v tebe, jenž jsi nesmrtelný.

Co mi zbývá? Zemru ještě jednou!