Lazar.

Jak bylo, často ptám se, Lazarovi,

když, sotva míru okusil chlad sladký,

zas v žití vedro, boj a trudy, zmatky

ho volal Kristus prorockými slovy?

A přece duši, jež si v klidu hoví

a v šeru nočním loká oddech krátký,

já činím totéž, musí k světlu zpátky,

boj citů zalehlý vzplát musí nový!

Vše rány se zas musí otevříti

a láska mrtva v rubáši snů spící,

ať chce neb nechce, musí znovu žíti.

Neb nad ní, jako Kristus s přísnou lící,

se vznáší, nechť by stokrát měla mříti,

duch poesie velký, vítězící!