LÁZEŇ

V stínu starých buků u Alfea zdroje,

lučina kde páchne stopou tučných stád,

dívek útlobokých setkaly se roje,

v červencovém žáru šly se vykoupat.

Vědí velmi dobře: pravém o polednu

pod stráň, kterou protkal šípek, dřín i hloh,

u čisťounké vody, jíž lze zřít až ke dnu,

se jim neobjeví satyr – kozoroh.

Vědí velmi dobře: z čackých hochů žádný,

kteří stáda pasou na nivě kde brod,

žádný nezjeví se osmáhlý a ladný,

u stád žvýkajících, spánek že jim vhod.

A již svlékají se, vnady zad i ramen

ukazují slunci, ňader tuhý rys,

otlučené hermy obemšelý kámen

chytá v náruč roucha, pestré lemy říz.

Svalnaté již nohy v žlutý písek řeky

stápějí, až v snětě stříká výš pěn sníh;

jaké různé plné a zas štíhlé vděky

plají bronzem v slunci! Rukou tlesk a smích

zvoní v čistém vzduchu, který jako křišťál

obejímá buku vrcholky a mech,

v němž se honí vánky, echa bludných píšťal,

které nad hlavou jim hrají v lupenech.

Řadou proti sobě šest a šest jich plave

v nahých opojivé údů nádheře,

stará bříza stele lupínky své hravé

v dlouhé rusé jich i tmavé kadeře.

Na kameni čnícím z vod jak oltář malý,

o nějž rozráží se vlnek čilý shon,

Myrto celá nahá stojíc kšticí halí

bujnou ňader vlnu, pružných boků sklon.

Chloris bledolící, jak med s plavým vlasem

na záda si lehla v lehkou pohru vln,

celá ponoří se, pak se mihne pasem,

lotosem prs její bleskne čarupln!

Za ruce se chytnou Dafne s Ipsityllou,

celé proudy vody družkám metají

mezi oči, v klíny, veškerou noh silou

v kola, reje vábné pak se splétají.

Jole snivých tahů, velkých, stinných očí

chce je dohoniti, až se udýchá,

Itis útloboká mezi ně tu skočí...

Náhle ševel v houští – vše vráz utichá.

Což snad přece zbloudil v odlehlý kout stinný

lovec divých ptáků, drzý vetřelec?

Ticho kol, že slyšíš tiché kyvy třtiny...

Či moh faun je chlípný vyčíhati přec?

Zmlkly uděšeny, k sobě blíž se tisknou,

luzná těla mizí ve kaskádách kštic,

vyskočí pak náhle, divě k nebi výsknou,

zříce v houští žhavé chvosty veveřic.

Zatím Hélios však uhnul se svou spřeží

od zenitu nebes tíhna v západ již,

konec hrám i lázni, stáda z všech stran běží,

pastýřů již syrinx zvučí blíž a blíž.

Vyskočí z vln rychle, oděny jsou rázem

růžolící, svěží, v diamantů stech

kapky duhooké splývají z nich na zem

a se třesou v jejich vlhkých ve vlasech.

Pozdě přepadl je, zcuchaná kde tráva,

hochů tlum, jenž strhnout chtěl je rozvášněn,

a faun starý v sluji sen svůj dochrupává...

zašly, kde roh skály, znikly jako sen.