Lea. (Jednání II.)

Proklatý rozdíl, jakýmž bohověra

nasila rozkol v lidstva smýšlení!

„Ten křesťan je a ona židovkou,“

to rozpoutat má věčně srdcí dvé,

jež stejným tlukem sobě náleží.

Což pravda všehomírem jediná,

zda jeden nevane duch prostorem,

jenž slunci, hvězdám káže kolovat,

květ v sadě, perly plodí v hlubinách;

zda jeden nesídlí jen v bouři duch,

jejž v pokoře a prachu zovem Bůh,

a v nás což není atom téže síly,

jenž v nesčetných těch lidstva milionech

byl rozvát širým světa okresem?

Je duše má snad jiná židovky

a nemá s její v podíl nesmrtelnost,

že jest nám stříci se jak nákazy? – –

Ba, ano, svět miluje neshodu

a předsudek mu milejším než vše,

co cit a rozum mají zákonem – – –

Však něco přec jest všechněm nedílno:

to v hloubi ňader naděje je hlas,

a já jen přece Leu nazvu svou,

až bude náš kdys hrob se zelenat...

Ty, lebko, bys mně mohla povědět,

zda netropí si osud blázny z nás,

když životem nás vleče za vlasy,

a utrýzniv nás bolestmi a bědou

a dosti trnů dav nám za růže,

pak nad hrobem nás kojí nadějí,

že z rakve pučí nový žití květ.

To rád bych věděl, jako právě to,

zda na mne by se byla šklebila

z té lebky tvář ohyzdné stařeny,

či usmívaly mladé oči toužebně.

Ó marnými se soužíš přeludy,

ty srdce, uondáno bolestmi:

hrob němý jako moře hlubina;

co kryje dno, ni modrá hladina,

ni kyprá hrobu zeleň nezradí.

Nás všecky k cíli vede jednomu

jen slepá v temný osud důvěra,

již slovem sladkým zovem nadějí. –

Ta zkájí mou i duši pobouřenu,

že Lea je mně tím, čím byla dřív,

a kdysi mou též bude na věky.