Lebky otcův.

Co že dnes ta pražská řeka

šumí mocně, vesele?

Pode mostem jak odtéká

dmouc se živě na těle?

Deset let již smutná byla,

dnes uhání v záchvatu –

hle, jak vlny vyhodila

mostské věži na patu!

Ode mostské ode věži

zvučí písně pohřební,

ku Petřínu prudce běží,

s proudem dolů temně zní.

K černým mračnům pospíchají,

černým mračnům šepcí zvěst:

„Černá mračna, šumte v kraji,

Čechův hanba smyta jest!“

Deset let tu hanbu lkaly

lebky otců vichřici,

zraky, líce vyklovaly

hejna dravců kváčící.

Deset let tu žalovaly,

květ jak višně zbělely –

dnes však synové je sňali,

v skvostnou rakev zavřeli.

Svatý Týn, hle! v pyšném lesku;

semo rakev vnášejí,

u radnice ku nebesku

zavzní písně mocněji.

Temný z Týna žalm se valí,

šedé zdi jak rozchvěné, –

Čechové tam pochovali

otců lebky zhanbené.