Leč odvaha se časem náhle ztrácí...

V myšlének roji, které marně stíhám,

sám kráčím dál po hrázi kamenité.

Ó tiché hvězdy nebes, vy to víte,

co vzešlo klasů ňader mojich líhám!

Co v hruď jsem pohřbil a co svěřil knihám,

ať v dlouhém bolu, v tísni okamžité,

jak ze všeho číš vody pramenité

rád ku pozdravu budoucnosti zdvihám!

Leč odvaha se časem náhle ztrácí,

jak ve podzimní mlze tažní ptáci,

svá cítí pouta člověk těsněji;

tu velkost pádu Satanova chápe,

jenž nohu necítí, jež v prach jej šlape,

však tím víc stud svých marných nadějí.