Leconte de Lisle.

Sen Hellady, ten věčný, plný vůně,

tvých zpěvů kalich v duši naši střásá,

jak božské dítě, na klínu jich krása,

čím Helena plá, Niobe čím stůně.

Tys moři velkost vzal a perleť luně,

tvé písně mramor pod tvým dlátem jásá,

a v doby vřavu hlasem vichrů hlásá,

že zasedne zas krása na svém trůně.

Ty v písních svých jak ve kolosů středu

zříš chmurným zrakem do zmatku své doby,

ve srdci vulkán, ale tváře z ledu.

A nepochopen; tím juž básník pravý

jen zdáš se hlídat velkých duchů hroby

a mírniti tak hořkou žluč své slávy.