Leda.

„Noci vlažná, plná vůně,

jak mne lákáš do šera,

jak mé srdce láskou stůně

k modrým vlnám jezera!“

A juž vyšla, hyacintů

sladkým dechem syt byl vzduch

a ve křovin labyrintu

divný šepot, snivý ruch.

Naklonila touhou hlavu

jako rosou květina. –

Ejhle! tam vln na modravu

táhne labuť jediná!

„Kdo mé marné vzdechy ztiší?“

s Ledy retů povzdech zní,

a hle, kruhy bližší, bližší,

bílá labuť táhne k ní.

„Kdyby aspoň větry vzduly

šat, jejž pás pne žárlící!“

A juž hlavu labuť tulí

v její ňadra bouřící.

Hrdlo ptáka kol ní vije

měkkými se rameny,

zobák trhá šat jí s šíje,

kol ní samé plameny.

Volat chce – a běda! v síti

juž se kácí bez moci,

její bílý prs jen svítí

jako měsíc do noci.

Vůní omdlévají květy,

stromy vane divý ruch:

Volej lásku na své rety

a vždy zjeví se ti –bůh!