LEDEN 1924

Sníh šuměl, bílé plochy rozestřené

venkovské lány sjednocovaly;

kouzelník vešel v lesy zasněžené,

kde všecky zvuky tiše skonaly.

Na bílých polích, cestách, suchopárech

smrt trůnila jak věčná nevěsta;

je bílá barva smrti, v bílých spárech

jí tuhne život. Do vsí, do města

mráz táhl zdaleka a rozdrcoval,

mráz táhl, poutal, škrtil, zabíjel –

však člověk věřící se zaradoval,

z té zimní očisty již úsměv jara zřel.

Zas přijde – řek si – sladké procitnutí

a rozšumí se lány obilní

a zahlaholí písně snubních hnutí

v lesích a zahradách, kde člověk sní...

Sníh šuměl, člověk krčil se a věřil,

přetěžkých let se nový zrodil rok:

v boj půjdeme, zda síly své jsi změřil?

a zazpíváme pro snazší vpřed krok.

Sníh šuměl, bělost do dálek se táhla,

smrt trůnila jak věčná nevěsta...

Třetího ledna po básníku sáhla

na Hanou zrána, tiše, do města.

Smrt sněhobílá mysl jeho bílou

jak křišťálovou krůpěj vypila

a srdce mladé s jeho hrdou silou

jak ozimové pole zmrazila.

Tak umřel Jiří Wolker, soudruh vojů,

jež z velké lásky píšou nenávist

na prapor nejsvětějších lidských bojů;

pod čisté sněhy navždy zmizel čist.

Jen rudé kapky z hlubin srdce jeho

nám zůstaly, ty vřelé rubíny

do jar, jež ze zdroje jdou lhostejného,

však, vzkvetše, velí: Buďte vojíny!

To není málo, třebaže v něm byla

i síla, by se požehnáním stal.

Vždyť z rubínů, jež srdce vyronila,

vyklíčí úroda, pro kterou pracoval.

Z těch rubínů, kterými zemi kropí

básník a vědec, rebel, proletář,

když se lží bojují, v níž svět se topí,

z těch rubínů vzplá budoucnosti tvář...

Sníh šuměl, bílou zimou ztuhly

her nemilostných kraje milostné;

šel Jiří Wolker do dřevěné truhly,

to tvrdé země. Zraky bolestné

zíraly za ním, za nadějí zhaslou,

za zhaslým světlem, planoucím dřív čistě,

pak v dál však upřely se, v kterou hleděl,

v dál bratrskou, jež přijde zcela jistě.