Leden v horách.

K nám přišla zima! Chýží vetché krovy

sníh jemně zavál v obal atlasový

a země skryla nahou hruď svou vonnou

měkkounkých krajek teplou pod záclonou.

Ach, přitrhla ta zima z nenadání!

S náručí ledovou a bledou skrání –

jak lesní víla, kdysi v půlnoc tmavou

nám zašuměla křídly nade hlavou,

a když nás v chýžích probudilo ráno –

juž bylo všecko sněhem zasypáno,

vše okna bílým potáhla se květem,

a my se zřeli opuštěni světem!

Jak ptačí hnízdo, skryté do křoviska

hluboko v horách leží naše víska,

a napolo se mezi stromy ztrácí...

Teď v zimě zabloudí sem jedva ptáci,

jež vyhnal hlad a divý vichr z houští;

jen stopy vran zří oko v sněžné poušti,

a větví třpyt, jež tíží zmrzlá rosa –

a v sluch zalétne jenom hvizdot kosa,

jenž v pustém lese tklivě s větrem kvílí

a naříká na dlouhou, smutnou chvíli.

Zde naše víska! Kolkol hvozdy stojí –

tož jedle, sosny, samé tmavé chvojí,

jen jeden průsmyk východ otevírá

a za ním pláň spí – zavátá a šírá.

Tam, kde se v mlází rysy plotu tají,

viz, laň se mihla lesa na pokraji,

a zas jak přízrak mizí v křovin temně,

jen pod nohou jí zmrzlá zvoní země...

– Po kalném nebi šedé chmury letí;

zas tlupy nových prvým ve zápětí

vysoko vznáší vichr od závěje –

a bludný zrak tvůj volně s nimi spěje,

až zemdlen utkví v nedohledné pláni,

kde jako motýl mha svá křídla sklání

a v hustých sloupech bílou hmotu kupí.

Kol ticho vládne, v lese mráz jen úpí.

Tam sosna každá povlak nese bílý,

vše sněti její doň se obalily

a větrem jen se třesou beze zvuku.

Pňům jinovatka visí tam kol suků

a jako přelud lesklé noční můry

plá všady z trhlin drsné jejich kůry...

Den v krátce míjí. Nad vrcholky jedlí

juž v daleku se těžké mlhy zvedly

a v neprůhlednou splývajíce směsi

sinavou zeď svou valí tiše v lesy,

a plno jich, kam padnou tvoje oči.

Nad naší vískou modrý kouř se točí

krouživě stoupá vzhůru nad komíny

a rozplývá se v azurové stíny,

až doteknuv se černých skrání lesa

zas chladným vzduchem nazpět k zemi klesá!

Je ticho kolem, jenom vítr hvízdá

na holých stromech v prázdná šumě hnízda,

jež v nitru kdysi ptáčky hřála svěží.

Teď na nich sníh a vlhké mlhy leží,

jen slámy stébla trčí smutně z chvojí,

a každý šust jich bodá duši tvoji!

Kraj v zimním jasnu ostře vyjímá se.

Zříš, jak se potok valí v divé kráse

s dunivým hřmotem těsnou skalní strží,

nad kterou sosny černé ruce drží;

jak ve žlab tmavé rokle ponořeny

se bíle pění vlny pod kořeny

a prudce letí ve sklon nízkých splavů...

Den truchlivý juž k horám chýlí hlavu

a ukrývá se v spoustě šedých mraků.

Teď zasvitlo to bleskem v jeho zraku,

pak pod oblaků stín a barvy chudé

vytrysklo náhle velké slunce rudé –

a všechen západ jedna vlna zlata

a v jasném světle tone každá chata!

Hle, chmurným lesům nach též vznítil tváře;

v hloub jejich linou proudy smavé záře

jak jiskra vášně zespod dívčí brvy...

A celý úval ozářil se krví!

Kol karmínem se štíhlé třpytí sosny,

z nich mlha svítí jako povlak rosný,

modříny, tisy, smrky, sosny, jedle –

vše sytým nachem za vsí hárá vedle,

vše blýská, plá a rudým leskem hoří,

jak tisíc skvoucích, v jitru vzešlých zoří;

a zlaté slzy smolné pryskyřice

tmou jiskří jako žlutá hříva lvice!

Co vločků sněžných kolem suků blýská,

co démantů se věsí na křoviska,

a v jarních jako bystřic rozperlení

hvězd honí, míhá na každém se kmeni! –

Juž za červánky zimní slunko mizí.

Na rakev západ zlato dal mu ryzí

a zahaleno z mlhy tkaným flórem

jak žhavá slza visí nad obzorem

a snivě zírá v zasněžená lada.

Teď pohnulo se nad propasť, a padá...

Jak lodní vlajka v dáli nedohledné

blesk smavých růží chvatem v pláni bledne,

v kraj rozlévá se zvolna šero teskné

a na horách – jen lávy pruh se leskne!

Teď ještě v lese, kde se večer skrývá

sníh zazářil – a juž se vůkol stmívá...

Mráz vzduchem zahvizd’ píseň plnou bolu,

tma vstala z houštin, večer vyplul z dolu,

a celý prostor od nebe až k zemi

se zastřel na ráz jejich perutěmi.

Jen havran černý někdy povyplave

nad hrobem lesů ze mhy popelavé

a svislým křídlem nad závějí mává –

– leč zrak tvůj v tmách jej sotva rozeznává.

Hle, v naší vísce rozžali juž světla!

Chat okna náhle jasnou září zkvětla,

a každé ve zdi jako luna hárá,

že mléčným třpytem skví se vůkol pára

a na plotech se svítí sníh jak ve dne!

Ó, jaké blaho, sedět jenom v jedné

z těch chýžek skrovných, jež jak slípky malé

spí roztroušeny řadou po úvale.

Co vichr sněhem zasul krov a práhy

– tam večer každý hoří louč juž záhy,

a pod komínem rudý oheň praská,

ty zhřívaje, jež svedla k sobě láska!

Tam lidé bydlí poctiví a hodní,

již tráví spolu důvěrně den po dni,

již v prsou mají samá srdce ryzí,

a přírodě se nikdy neodcizí!

Jsou chudi! Často v bídě zimu tráví;

jim osud přál jen klesť, neb nůši trávy,

jen suchý mech neb hrstku svěží píce

a staré souše, plné pryskyřice!

Teď, zima když je vypudila z lesů,

a závěj cele skryla trsy vřesu,

jenž u jich stezek v mýtinách se kříží,

– zas vrátili se v tichý asyl chýží,

a doma sedí v milých rodin kruhu:

zas otcem jest, kdo druhem dřív byl druhu!

Jim nyní blaze po skončené práci,

kdy vichr za ně v lese sosny kácí;

kdy bouře divá hučí nad horami

až proniká to duše hlubinami,

a drsně z venčí okny chýže třese...

Jich dobré srdce při tom nechvěje se:

jsouť oni jisti, doma v prostřed lese!

Ó, jaký život, v který taká krása

svých křídel všechen snivý půvab střásá!

Při svitu dračky za dubovým stolem

nit tenkou přede žena; děti kolem –

a nejmladšího děd sám v klínu houpá.

Jak září tvář na úsměv jindy skoupá,

kdy oko stihlo, že ten malý šelma

bílého vousu v dlani přehoušel má

a důvěrně jej k sobě z brady tahá...

Co veselí tu, lásky, smíchu, blaha!

Když na večer tma pozdní venku vzrůstá

a báj se loudí v zlatá starcům ústa,

když jalo všecky kouzlo dávných zvěstí

a na ohnisku praská vonné klestí –

ti lidé vědí, co je pravé štěstí!