Leden.

K pokrytému stolu rodina si sedla,

novým rokem nová naděj zdouvá hruď,

dědu na rameno matka vnoučka zvedla;

otec číši vznáší: „Zdráv mi, synku, buď!

Však jsi štěstím naším v různých útrap sváru...

Hoj, dědoušku, ruče, medu do poháru,

tvého kmene snítka dobře-li se zvedla,

k potěšení srdce pozoruj a suď!“

A děd bedliv zírá v líčka hošíkova,

na sklenutou lebku, na jiskřící zor,

na čelo jej líbá, pozoruje znova

a pak šťasten vece: „Roztomilý tvor!

Šťastný bude jonák, srdce mi to praví;

vždyť kdo na ramena předků svých se staví,

čas když velí, také pádné meče ková,

aby zlobu zahnal z rodných niv a hor!“