Leden

Nad sněhovými plochami spí černých koster lesy

po stráních, které zbělely a nesou nahé jizvy

ve svit, jenž stoupá od země a v šeď stlel pod nebesy.

Tu poutník, když se objeví, jak ruka vzpupné výzvy

v tvář ticha, spánku, osudu ční nad studené sněhy.

Den krutý je a přísnější než pocel samé smrti

– jež v lůně nových životů vždy slib má plný něhy –

den krutý je a každý hlas bílými spáry škrtí.

A mezi ledy břehů svých tok řeky zeje mrtvý,

tajemnou hloubkou hedvábnou v chlad svého ticha láká

jak propast náhlá, řekl bys, o které tu jen smrt ví.

Však černá voda zrcadlí vrb těla křivolaká.