LEDEN

Není to již, není panenský sníh bílý.

Poprve když padal zmlklým šeřením,

jeho chladné květy všecko v hrob svůj skryly,

urovnaly hrob a všecko vzaly s ním.

Vše, co bylo zvadlé v trapném ponížení,

kaluže a skvrny z dávné hostiny,

nevinným a měkkým rouchem odpuštění

skryly vše, a zůstal člověk jediný.

Zatopily srdce osamění vlny,

divnou rozkoš dal jich odříkavý bol –

byly démantové, hvězdic byly plny,

pohádkových snů rej poletoval kol...

Byly krajky jemné, byly květy cudné,

nadechnuté dnes a zítra změněné –

Tam kde mrtvo vše, tam rostou do záludné

do prázdnoty rády zámky vysněné. –

Není to již, není. Závěj umazaná

zbyla z nich a šedý kostrbatý led.

Mohlo by být jaro. Moh’ by jednou z rána

plaše vykvést někde skutečný zas květ.