Ledňáček.

Keyx utonul, – tak báje praví, –

loď klesla ke dnu v lůno skal

a na břehu v pláč usedavý

zněl hukot vln a větrů žal.

To Alkyoné, věrná žena,

lká, pláče, volá opuštěna, –

břeh – mrtvého jí daroval...

Zří v jeho líc a bez útěchy

ji k sobě vine na klíně,

až její pláč a hořké vzdechy

se dotkly Thetis bohyně.

K nim chýlí se – a v něžném citu

dva ptáci letí ku blankytu, – –

„Keyx!“ – zní to k mořské hlubině.

Tak došla věrnost konce bolu, –

je opět poutá lásky vděk,

tam žijí, kde se našli spolu,

na břehu potoků a řek,

v mlh závoji i v slunné záři

dva nerozluční samotáři, –

Keyx, Alkyoné, – ledňáček!

Já vídal jej kdys v dětském věku

na březích kolem Křesína,

když zima poutem spjala řeku

a ztichla vodní hlubina.

Vždy za večera letěl v párku,

kdy mlha táhla nad Oharku,

od lesa k tůni u mlýna.

Kde řeka zamrzlá je z pola,

mne k sobě vábil jeho zjev,

tam, kde se točí mlýnská kola,

jsem zíral pestrých do barev

a v duši dojímal mě vždycky

ten smutný, táhlý, elegický

a jednotvárný jeho zpěv.

A o něm snil jsem jako dítě,

jak na lov čeká u hráze,

jak do vody se pouští hbitě

za rybkou v smělé odvaze.

A teď, kdy prchla léta mladá,

zas o něm sen si duše spřádá,

jej vidí – ve své povaze.

Nechť svou si vedou ptačí druzi,

své boje, sváry, neshody, –

pod lesním srázem na haluzi

sám skrytě žije u vody

a nemísí se v hejna ptačí, –

klid, samota mu k štěstí stačí

a poesie přírody.

Ať ptáci v dáli odlétají,

kdy k sobě vábí teplý jih,

kdy babí léto v pustém kraji

se bělá v listech žlutavých, –

ty vodní břehy jeho mládí

nic ve světě mu nenahradí, – –

ó jaké kouzlo vane z nich!

Kdy příroda jak stařec chorý

se v zimní roucho obláčí

a jiných ptáků družné sbory

ať hostí dvůr či bodláčí, –

jak poustevník ve svojí cele

on tráví život osaměle

a jeden druh mu postačí.

Ať zavanuly hnízda sněhy,

ať vůkol dýchá zimy chlad, –

on miluje své rodné břehy,

kde šumí les a řeky spád;

byť krutou byla zimní doba,

byť plašila jej lidská zloba, –

má domovinu stejně rád!

Kdy hejna rybek ztuhlá voda

a hmyzu roje kryje mráz, –

on svobody své nezaprodá,

za lepem obalený klas

jak dotěravých vrabců smečka, –

on těší se, že zimu přečká

za chudým stolem vodních řas.

Na sněžné ratolesti čeká

pták exoticky ohnivý,

kdy volnou bude opět řeka,

až vesna dechne na nivy,

až slunce teplá jarní záře

zasvitne v sídlo samotáře

a roznítí dech mrazivý.

V ten čas, kdy jaro přijde s vůní,

v tu dobu štěstí, dobu hnízd,

pln jásotu nad vodní tůní

zní pronikavý jeho hvizd.

Druž ptačí ať se plaší v křiku, –

on nestará se o kritiku,

když letí kolem na kořisť.

Nad močálem se svojí písní

ač létá kolem kalných vod, –

on péra svého nepotřísní,

jak jiný opeřencův rod.

Je často zří, jak loví v kalu,

jak prosti zpěvných ideálů

se brodí blátem o závod.

Kdy v samotě pod srázem břehů

jej pohřbí vlny zpěněné, –

kdo ve života hlučném běhu

na ptáčka sobě vzpomene?

Snad časem z dáli přijde kdosi

a zastaví se u rákosí,

kde prožil mládí blažené.

Ve stínu háje ratolestí,

kam nedonikne světa hluk,

snad vykouzlí mu doby štěstí

ta zeleň lesa, vůně luk

a z dob, kdy těšívala hračka,

si vzpomene i na ledňáčka,

na prosté písně jeho zvuk...

Ó ledňáčku! V té době žiji,

kdy ideály jsou ty tam,

kdy básník ve své poesii

jest ideálem sobě sám

a sebe jen svým pérem zdobí; – –

i já jsem dítě naší doby

a v tobě – sebe opěvám!