Lednáček.

Líbá slunce v kment oděnou zemi,

a ten vroucí jeho lásky žeh

diamantů září kyticemi,

jež jí z jara kvetly na ňadrech,

a jak sivá vlhkých kotlin mlha

na vrcholky lesů jíním šplhá

ze srdce jí horoucího vzdech.

Bílé kštice, samé kmetí hlavy,

zadumaný k zemi klonil les,

z křoviny když říčné v Pootaví

jako šíp jsi přes řeku se nes’

a pýř skvostná tvých perutných oudů

zaleskla se v jasném slunce proudu

v opálu jak hravá barev směs.

Za topol jsem utulil se tiše

touhou jat tvůj vystihnouti zjev,

žití tvého hloubky znát i výše;

duše ozvěnou tvůj chápat zpěv,

jehož zvuky v ozářené hrudi

mrtvé země tajemně se budí

zaniklého jara zlatá krev.

V mysli procitly mi drahé zvěsti,

spící věky v blanách milých knih,

když jsi láskou na výsluní štěstí

zhynul ve spárech vln kosmatých

a pak prosbou družné Halkyony

spolu s ní vzlet’ ptákem přes vln hony

na opálných krásy perutích.

Duchem zářily mi ony zkázky,

jež lid do chrámků svých srdcí snes’,

ladný vzore nehynoucí lásky,

pějící dík světci do nebes,

který milosrdím plana v líci

nahému dal pláště polovici,

když u cesty na smrt znaven kles’.

Zřím, jak zlobou nepohřbená těla,

v jejichž tváře zpupný tyran pliv’,

že jich duše za svobodou spěla,

zasypáváš vonným květem niv,

až tvou péčí okytěny jemně

rostou rovy z ňader siré země

jako dívčích prsů květný div. –

Zřím tě opět, Proudu nad zátočí

na kámen jsi k odpočinku slít’,

sklonil hlavu, zjasnil hnědé oči

a jak střela u vody se kmit’,

pod mlýnem jež vzdorným tepem kola

opjala hruď rozchvělou jen zpola

lesklým plátvím, které mráz jí skyt’.

Vzlet’ jsi opět, nezhlíd’ jsem však tebe

zapadnouti v bílých keřů týn,

v řece jen, kde líbalo ji nebe,

chytlo oko mé tvých křídel stín;

voda pod ním třásla se a chvěla

přáním snad, by také pěvce měla,

jejž by hejčkal siný její klín.

I tvůj zpěv jsem vyslech’ plný záře,

posud v srdci zní mi jeho květ:

„Nechať žiju život samotáře,

přece v duši kouzelný mám svět;

tam kde žití valná teče stoka,

povždy jiným sloužíš za otroka,

já však volně žíti chci i pět.

Hloubku blaha každý jinak měří;

někomu je malým valný sad,

někdo šťasten v nízkém hlohu keři,

jiný v květech nekosených lad –

neb kde objat lunou háj se skvěje,

či nezvučí celé epopeje

někdy v osamělém stromu snad?

Zde, kde hluku světa není zřídla,

kde spí klamů nástraha i svár,

výš snů zlatá vznášejí se křídla,

jichž nemůže ranit koček spár;

není sám – to lichý zvuk je řečí –,

samotou kdo srdce svoje léčí,

když ho líbá poesie žár.

Nechať tone vlastních písní v smutku

při odletu mladých duše vnad

a mráz slzy jeho mění v sutku,

přec z ní kmitá prosté krásy lad;

tajeným on v srdci nachem hoří,

jak hvězd odlesk v modré hloubce moří,

s blankytných jenž výší v hruď jim pad’.

Nuže pěj a kytku za kyticí

písní splétej září opojen,

za dar řece, zpěvačce té spící,

stříbrný jež dosnívá juž sen;

však ti za to jarní její píle

skvost svých ňader pošle: rybky bílé,

až jí pás rozepne vábný den.

Pěj a někdy v podvečerní doby

poblíž řeky zaleť na hřbitov,

kde dva malé u cesty jsou hroby,

a kde svůj též přeji si mít rov;

nechť se prach můj po všem žití plachém

navždy smísí s dcerušek mých prachem,

zasyp nás tím květem zvučných slov.

Tamo počkám bez stesku a hněvu

v bezvětří svých halkyonských chvil

na soud o svém srdci, o svém zpěvu,

čas až prchne, jenž se zlobou spil,

vímť, že doba krásu nezachvátí;

z ní i mně se k usmíření vrátí

zlatá záře v hrobních květů pyl.