Lednové večery.

Mám verše rád, však tebe radši

a nejradš když je spolu čtem;

vždyť každá sloka stokrát sladší,

když zakončíš ji polibkem.

A když tak čteš, jsi portrét Musy

té mé, již mám já tolik rád:

do moderní je spjata bluzy

a nestydí se plakat, smát...

A jedním rytmem slyším zníti

koketní hlásek v proudu slok,

a druhým, zřím se cudně chvíti

tvou hruď –, a cítím teplý bok

v tom přitulení těla k tělu...

Chceš, čaje nalejem si číš! –

Můj bože, co je vůně, pelu

v mém pokojíku, když tu dlíš! –