LEDNOVÝM SNĚHEM

Zpěv pohřební ti zvoní závějemi

a De profundis lká ti vichřice.

Teď zasníš se: chceš jíti zkvetlou zemí

a lány polí v světle měsíce.

Pohádku dětinnou si mysl vysní

o rozhořelém v mezích plameni.

A borovice v sněhu, strážci přísní,

ti chmurné kladou na skráň znamení.

Nevěřím mlčenlivým meditacím

o životě, co padá v propasti.

Chci v chvíli té, co v závějích se ztrácím,

sníh se stromů i s hlavy setřásti.

A zkřehlou rukou sáhnout pod kořeny

těch nejmračnějších lesních proroků –

tam tence ševelí hlas utajený

pod zmrzlým mechem, ve tmách, v hluboku.

Nad hlavou vítr bije na varhany,

což jeho úder srdce rozdrtí?

a v hloubi pramen, hudec nezdolaný,

zazpívá o životě ve smrti.

Nač symboly si spřádat básníkovy?

Jsi prostou vírou dědů zpevňován.

Když země praská, pučí život nový.

Když vítr kvílí, cítíš jara van.