Ledové květy.

Na každé okno

mraznými rety

zima vás vdechla,

ledové květy!

V okénko chuďasu,

na křišťál pána

z jíní je v okrasu

lilie tkána.

Páry jen výtvor,

voda jste čírá,

kresby, jež rázem

příští den stírá;

jako pláč dítěte,

jak úsměv ženy,

vzniknete, prchnete

bez plodu, ceny.

Dětské však oko

jasné a čisté

háje zří ve vás

stříbrnolisté,

pod jejichž větvemi

skvosty se třpytí,

jakýchž mu na zemi

neskytne žití.

A bledý pěvec

v podkrovní cele,

sadů když ledných

haluze skvělé

zastrou mu vyhlídku

v uliční nudu,

v pustý shon požitků

všedních a trudů:

Rázem tu bídu

pozemskou střásá,

vidinám rajským

v ústrety jásá;

na blanky péra spěch

metá jich sledy,

jak na sklo zimy dech

kvetoucí ledy...

Nechať si doba

střízlivá laje

přeludům planým

vzdušného kraje:

věčně nám budou kvést

ledové květy,

věčně nás v éther nést

čarovné vzlety.

Díky, že osud

soucitný tkal mi

v chudobné okno

jasné ty palmy;

klamný nechť zajde třpyt

v mlze a páře:

předly v můj trudný byt

nebeské záře!