LEDOVÉ SRDCE.

Hodiny bijí z hluboka a měří mrtvé chvíle.

Noc zimní zavoněla vzpomínkou a jahodami,

jak labuť bělostná a krásou rovna víle

na pláních rozekvetla ledu zahradami.

V alejích jejích každý zabloudí a chví se ve závrati,

neb z dechu jejího div křehký roste

a zmírá s vteřinou, jež víc se nenavrátí

v své čistotě a důvěrnosti prosté.

A srdce chladné pro mrtvé i živé

se s nocí spojuje a s ledem srůstá,

se mění v krystal míjivý a v kouzlo lživé,

jež slunce zahubí, než něčí políbí je ústa.

Spi, jitro, nechoď k nám, bez hnutí buďte časy;

ať chvíli svoji prožijem’ ve důvěrnosti prosté.

Marnosti svědkyně, ó hvězdy, stříbrnými hlasy,

ať dá nám noci mrazivé, svou paní zimu proste!