LEDOVÝ ARCHANDĚL.

Bledá smrti, vztáhni ruku,

skonči nevýslovnou muku –

o jak bodá pohled jeho

do srdce mně zraněného,

o, bych více neviděla

ledového archanděla!

Jak se třpytí ostří meče!

jeho tnutím život teče,

teče ale nevyplyne,

trpitel jen zvolna hyne;

ó že jas jej v klidném čele

korunuje na mstitele,

a že bledost mi těch lící

obžalobou hřímající!

Neklň, neklň zbožňovaný,

vždyť můj sen už oželaný,

vždyť má naděj zahrabána –

dovol ať i mně zní hrana;

co je ze mne, nevíš ani

v mlze svého pohrdání,

nevíš ani, duše drahá,

kam až zoufalost má sahá – –

Ticho. V němém užasnutí

ohnivé zřím zablesknutí –

ha, čím se teď tváře rděly

ledovému archanděli? –