LEGENDA, KTERÁ MOHLA BÝT NAPSÁNA TAKÉ PO MÉ SMRTI.

Umřel jsem. Že snaha po lepším

po smrti zbyla v mé lebi,

tož jsem lét aetherem studeným

vysoko, vysoko k nebi.

Zeď hrozná, železná dvířka v ní,

kolem se sta duší plazí,

své čisté svědomí chopil jsem

a dal tři na dvířka rázy.

Vykoukl Petr ven – znám ho, znám,

pleš, oči, vousy! – tak právě

před léty vypadal, když jsem ho měl

v biblické dějepravě.

– Papíry vaše! – řek úřadně.

Dal jsem mu nevolky volky

list křestní, snubní a úmrtní

s podpisy na všem a kolky.

Prozkoumal, dvířka otevřel

a skoro kaprálsky káže:

– V jedenáct hodin je velký soud,

čekat, až pro vás se vzkáže! –

Vešel jsem v čekárnu. Byla to

prostora holá a šerá,

řada tam čekavců seděla,

umrlých předvčírem, včera.

Mudrci, nešťastní na zemi,

že došli vědění hranic,

bručeli, že ve smrt doufali,

tu jsou a – nevědí pranic.

Občané byli tam rozšafní,

jimž moudrost kanula se rtů:

– Nevědět, vědět, hm, hloupá řeč,

to čekání zde má jít k čertu! –

Tak se tam mluvilo. V koutku pak

hlasitě klnula četa

doktorům, kteří jim pomohli

na tento z onoho světa.

Potom se ozvalo troubení

a bubnů nebeských bití,

křídlaté pachole přilétlo

a zvalo nás za sebou jíti.

Jdem po dvou. Jaké to divadlo,

tyhlety nebeské nivy!

Jak ten náš pozemský hříšný zrak

na všecko s údivem civí!

Jaké to stromy a květiny,

vzduch, barvy, čtvernožci, ptáci!

Jaké to vůně, a světlo jak

se v svěžích křovinách ztrácí!

Orkestry andělů sijí tu

lahodných tonů svých příval –

Kdyby tak člověk jen jistým byl,

že člověkem řádným kdys býval!...

Svaté a světice vidíme

v bělavých řízách kol chodit,

smekáme na pravo, na levo –

rozhodně nemůže škodit!

Křídlatec vede nás v nádhernou síň,

vázne a váhá dál noha:

v průčelí září tam ohromný trůn,

soudná to stolice boha!

Andělů, svatých tam nabito je,

člověk až dýchat se bojí,

a protože klenba je z rubínů,

v růžové barvě vše stojí.

Světec kýs dle řeči dělí nás,

– národe, přestaň už sténat,

tady je balsám tvým bolestem:

před český dali mě senát!

Pachole křídlaté vede mne

blíž trůnu k velkému stolu –

Pachole křídlaté, šálí mne zrak,

kdo že to sedí tam spolu?

To že zde jsou moji soudcové?

Dík ti, můj bože, a sláva!

Neruda hovoří se Žižkou,

Havlíčku Hus potakává.

Čelakovskému cos Chelčický

vykládá s úsměvem mírným,

a Prokop Holý dívá se v dál

pohledem tichým a smírným.

Vy drahé hlavy, jimž k ortelu

jsem stavěl se již v žití proudu,

vy světlé hvězdy mé, stavím se vám

ku poslednímu soudu!

Na pozdrav kývl mi Neruda...

Na levo staví se k stolu

advokát, který má vydobýt

mou duši diabolu.

Na stůl si nakladl brožury,

proskripce, námezdné spisy,

jež byly mi házeny na hlavu

a jež mne tak bavily kdysi...

Na pravo, nesa knížky mé,

stál bílý andělíček,

byl jeden úsměv, a modrý zrak

z hebounkých zářil mu líček.

Pak přišli svatí a světice,

kupili v sbory se, řady –

vida, ta pozemská zvědavost

je nesmrtelnou i tady!

Advokát ďáblův čte. Ticho je.

Brožury, námezdné spisy,

satiry, proskripce, úsudky,

sůl žití to z anno kdysi.

Čte a čte. Havlíček s Nerudou

začali šeptat si spolu,

a Čelakovský si bubnoval

na ploše soudního stolu.

Čte a čte. Chmuřil se mistr Jan,

Chelčický Holému kýval,

Žižka stah rety, stisk ruku v pěst,

a na mne se soucitně díval.

Čte a čte. Vstal náhle Neruda:

– Počkejte, křídlatý pane,

jak vidno, známý to případ je zas

z té vlasti milované.

Už můžem bezpečně, přátelé,

božímu Majestátu

rozsudek ku sankci předložit

a říci v referátu:

rozšlapal několik nafouklých nul,

potloukl pitomé mezky,

a nenávidě měl z duše rád

ten bědný a bídný lid český.

A že tak někdy v té ráži své

vedl si až příliš čile –

ty to víš, Havlíčku, může se jít

k těm porážkám v říze snad bílé?

Neruda vstal a mně ruku dal:

– buďte nám vítán tu hezky!

Moloděc, – vykládal okolo všem –

vy neznáte ty naše mezky!...