Legenda malovaného okna v zámecké oratoři.
V pestrých barev lesku plálo
gotické to úzké okno,
kam chodila malá Yseult
do zámecké oratoře.
Na mši chodila tam denně
v průvodu své staré donny,
varhany jak zahučely
úzkou chodbou v starém kůru.
S oratoře dívala se
dolů do chrámové lodě
ku dveřím, kde často kupil
dav se mrzáků a chudých.
Někdy také zabloudila
v presbytář, kde v sboru kněží
biskup ve ornátě zlatém
nad zlatý se skláněl kalich.
Ale nejradš oko její
mezi dlouhou bohoslužbou
upřelo se v zvuku varhan
na gotické úzké okno.
Zrovna proti oratoři
plálo v pestrých barev lesku,
rozděleno na dvě pole,
plné postav, plné záře.
V dolní části velký kotel
planul plný ohně, síry,
a nad okraj ve plamenech
zvedaly se lidské hlavy.
Rozcuchané, zdivočilé,
bolesti rys v každém tahu,
plameny kol ošlehány
svíjely se křečovitě.
A nad nimi s každé strany
veliký stál černý Satan
kosmatý, měl v ruce vidli,
s níž pod kotlem plamen žířil.
Trochu výše v druhém poli
oblak táh’ se fialový,
na něm v zlaté gloriole
seděl Spasitel, syn boží.
Kouli světa pod nohami,
s usmívavou tváří seděl,
v ruce kříž nes’, odkud záře
nad jeho se táhla hlavou.
V azur bezedný se táhla,
kterým jako zlaté včely
míhaly se nepočetné
veliké a bájné hvězdy.
Denně zřela malá Yseult
na to okno, divá bolest
svírala jí útlé srdce
v zpěvu lidu, v znění varhan.
Jak v snu zřela Krista v slávě,
ve hvězdách a nad oblaky,
ale drsnou skutečností
mluvily k ní hlavy v kotli.
Neslyšela varhan hřmění,
modlitby a litanie,
slyšela jen vzdechy, nářky
z kotle, jež v strop chrámu bily.
S duší plnou dětské víry,
s okem plným visionů
dívala se Yseult denně
na gotické úzké okno.
S okna sjela pak v loď chrámu,
v předsíň až, kde v stínu chodby
tulily se v hadrech k sobě
žebráků a chudých davy.
A tu, jak šla jednou z chrámu,
staré babce žebrající
berlička v tom padla z ruky,
pospíšila malá Yseult,
v pádu babku zachytila,
s úsměvem ji stiskla v náruč,
berličku jí opět zvedla,
šla s ní až ku její chatě.
Druhého dne dětské oko
sotva zvedla k oknu, zřela
v kotli míň o hlavu jednu
mezi počtem zatracených.
Za to ale výše v mraku
pod nohami Spasitele,
jak se směje andělíček
křídlatý a boubelatý.
Velkou radost v malém srdci
cítila tu sladká Yseult,
sotva věřila svým očím,
neřekla však ani slova.
Podruhé zas cestou z chrámu
slepce zřela, jemuž utek’
jindy věrný pes, hned sama
Yseult vedla starce domů.
Druhého dne – nová radost!
O hlavu míň opět v kotli,
nový smál se andělíček
pod nohami Spasitele.
Jindy jak šla po mši domů,
chtěla vyprázdnit svůj sáček
v ruce chudiny, jež dole
čekala na její příchod;
vidouc však, že zapomněla
na klekátku plný sáček,
strhla šňůru perel s hrdla,
jimi všecky podělila.
Druhého dne v oratoři
veliký ji čekal zázrak,
skoro prázdný byl již kotel
v gotickém a úzkém okně.
Pouze jedna malá duše
mezi plameny se třásla,
Satan s vidlí po levici
strašlivě se u ní nudil.
Za to v mraku fialovém
pod nohami Spasitele
jásal v nachu, zlatě, modru
celý zástup andělíčků.
Ještě jedna bídná duše,
myslila si malá Yseult,
jak tu možno vysvobodit
z ohnivé té hrozné muky?
Rozdala již vše, co měla,
začla postit se a modlit,
ale marně, každodenně
v plamenech tu zřela duši.
Začla trudit se a chřadnout;
nic ji v světě netěšilo,
ani šperky, ani šaty,
ani tance a hry družek:
Všady zřela, kam se hnula,
jedinou tu duši v kotli,
pod níž Satan s vidlí v ruce
denně nový plamen žířil.
A tak chřadla malá Yseult,
bledé líčko jako z vosku,
útlá ručka – pavučina,
ale oko – jeden plamen!
Zřela stále v zvuku varhan,
v tónech žalmů, v nešpor znění
na tu duši opuštěnou
v plamenech a lkala hořce.
Nespala již celé noci,
modlila se, postila se,
v oratoř se každodenně
slabým krokem potácela.
Až tu jednou – biskup právě
hostii zved’ bílou k nebi –
ona zvedla oči k oknu,
křikla – a juž padla na zem.
Zřela, Bože, jak to vypsat,
kterak jí to k srdci sáhlo
radostí a velkým štěstím,
v kostele až nahlas křikla.
Zřela splněné své přání!
Kotel prázdný – Satan zmizel,
ale za to v mraků věnci
nový smál se andělíček.
Zřela to – byl mžik to jeden.
Varhan kaskada než znova
rozvlnila klenby chrámu,
mrtvá byla malá Yseult.