Legenda o blahosl. Klementu Hofbaurovi.

Byl Klement ještě dítětem

a Jan ho tehdy zvali,

kdy v temné rakvi v černou zem’

na poli kříži posetém

mu otce pochovali.

Jej matka tiskla v objetí,

kříž dala v jeho ruce

a hořce štkala k dítěti:

„Ten otcem nyní bude ti,

jenž tuto zmírá v muce!

On ví, co chléb je chudiny,

Syn tesařovy chýše,

ač pán je všeho jediný,

ač nasil perly v hlubiny

a hvězdy v nebes výše!“ –

Když vedle otce druhý rov

kryl její mrtvé tělo,

syn nezapomněl matky slov, –

že otcem sirotků a vdov,

se v Polsce vyprávělo.

On zajde lidu do vřavy

i v palác bohatýra,

krok na tržištích zastaví

a po ulicích Varšavy

pro chudé dárky sbírá.

Lne k němu lidu prostý dav,

s ním šlechta úctu sdílí,

sám Polsky vládce, Stanislav,

na řeholníkův černý háv

řád orla připjal bílý.

Kdys hlučný karnevalu den

vše oděl do veselí

a z krčem, ulic, kaváren

zněl hudby zvuk i zpěvy žen

do Klementovy cely.

Kříž vtiskl Klement v pravici,

v šat zahalil se tmavý,

v dav přidruživ se hlučící

za pestrou šašků směsicí

spěl – do hospodské vřavy...

Zmlk’ žert a ustal tance ples,

i hudba rázem ztichá.

Co v šašků reji chce tu kněz?

Což hostit bude krčma dnes,

v den karnevalu, – mnicha?

Kde z venku panstvo za stoly

do přátelského kruhu

se v krčmu sešlo z okolí,

kýs’ šlechtic v tiché nevoli

zřel na svatého sluhu.

Byl otylý to venkovan,

žár vína plál mu v čele,

muž hrdý, prchlý dvorce pán,

měl hody rád i plný džbán,

vtip hrubý, žerty smělé.

Plál v oku zpitém hněv a zlost

za řeči řeholníka:

„Ó panstvo! Prosím za milost,

že ve váš rozmar divný host

v den karnevalu vniká!

Z těch míst, kde slyšet bídy hlas,

vzdech, pláč a lidské žaly,

kde smrť si chystá bujný kvas, –

já přišel, panstvo, mezi vás

o dárek prosit malý.

Zde plný stůl a žert a smích, –

tam smutek, prázdné dlaně

a slzy tváří ubledlých, – –

já, jejich otec, chudý mnich,

jsem přišel prosit za ně.

Řek’ Pán, jenž svými rameny

zde rozpjat ve svá muka,

že dojde svojí odměny

i pohár vody studený,

když dá jej štědrá ruka!“

Číš ke rtu podav šumící

děl pán: „Zde vezmi, mnichu!“

Vztáh’ Klement svoji pravici, –

leč pán mu naplil do lící

za veselého smíchu...

Stál chvíli mlčky bledý kmet,

pak z tváře uplvané

na smělce upjal vážný hled

a v bolu chvěl se jeho ret:

„To bylo pro mne, pane!

Tvá slina padla v moji skráň

a pro mne darem zbude;

mne, chceš-li, dále tup a haň, –

však prosím, kéž i tvoje dlaň

dá něco pro mé chudé!“

Tvář dvorce pána, jak tu stál,

se rděla hanby citem

a v duši pokoření, žal

– ó divný byl to karneval! –

a slza v oku zpitém...

Cit dobra, láska vítězí,

jež v nitru byla skryta.

Vstal od stolu, šel ku knězi

a měšec plný s penězi

mu v jeho ruce skytá.

A panstvo jako na povel

hned vstalo od svých stolů,

a kde kdo jaký dárek měl,

dal knězi, jenž se v blahu chvěl

a v udivení spolu.

Když Klement hojné za dary

zpět v celu bral se s díkem, –

vše k výši zvedlo poháry

a hlučně zněly fanfáry

i chvály potlesk bujarý

za svatým řeholníkem.

Ó církvi! Nevděk, trud a žal

máš za svá dobrodiní!

Jak bylo, – jest a bude dál!

Svůj život dal tvůj Mistr král, –

však svět ho zranil, uplval

kdys v Kaifášově síni!