Legenda o Chmeli.

Oj, otče Chmeli, slavné tvoje jméno

na věky bude v Čechách velebeno.

Neb před potopou juž jsi tady byl,

juž tehdáž božskou žlutou šťávu pil.

Svou milou bylinu jsi sázel v půdu,

bys měl čím veselit se v žití trudu.

Neb věru, brzy přišel hrůzy den,

a celý svět byl vodou zatopen.

Což voda tobě, když měl’s nektar zlatý,

jímž kýpěl stále pohár vrchovatý.

Jak veselo! Leč přišla na konec

i na tebe ta kletá voda přec.

Tvůj pivný sklep byl zatopen již zhola,

a hrdlo tvé za doušek marně volá.

Však hrdý ještě chmel tvůj tady stál,

a bludným ptákům útočiště dal.

K těm ptákům také ty’s se vsoukal náhle,

a pevně chopil ruky jeho táhlé.

Nechť prší příval týdny nebo dél,

nad všecky vody pyšně ční tu chmel.

A z květů jeho ruka šťávu stlačí –

to v nouzi také pijanovi stačí.

Až posléze vám pomoh’ Pán Bůh sám,

a suchou zase půdu zřídil vám.

Co první tvoje práce potom byla?

Dbát, aby z půdy chmele vzrostla síla.

A když jsi s první opičkou tu spal,

tu celý vesmír radostí se smál.

Oj, otče Chmeli, slavné tvoje jméno

na věky bude v Čechách velebeno.

My, děti tvoje, šťávu chmele zas

jak sám ty druhdy pijem v každý čas.

A voláme tak veselí a jaří:

„Nechť bylině tvé v Čechách vždy se daří!“