LEGENDA O CHUDOBĚ

Pěti mudrcům dal Chudobu, svou dceru,

otec Osud; zetě vybral dobře věru:

vdal ji za vojáka, kněze, obchodníka,

za mudrce z pariů i za rolníka.

Pyšně nesli hlavu u mladistvém květu:

„Třeba chudi, přece prospějeme světu!“

A když dožili si lidská svoje leta,

povolal je Osud před soud všeho světa:

„Každý nechť vystoupí, k otázce odvětí:

čímže byl jest světu v Chudoby objetí?“

Vystoupili čtyři. Hlavy k prsoum sklesly –

o svatbě se byly přec tak pyšně nesly!

„Nemohl jsem platit učitelův zvěsty,

byl jsem prázdný rybník podél lidstva cesty.

Sbíral jsem jen vlastní zkumné mysli zvěsty,

zas jak rybník v lese, vzdálen lidstva cesty:

slunce, hvězdy přišly, zář i bouř v mně žila,

poutníka však vlna moje nesvlažila!“

Kněz tak dí, a voják vystupuje nato:

„Chtěl jsem osvobodit, otroctvím co spjato,

chtěl jsem vymstít všechno, co kdy lidstvo hnětlo,

povalit v prach, co kdy lidstvu bralo světlo.

Neměl jsem však zbraní – smáli se mně, smáli,

jako hadu, jemuž zuby vylámali.“

Rolník nato: „V bídném živobytí boji

drobně utratil jsem všechnu moudrost svoji

za chléb, sůl a olej, za lék pro nemoce –

lidstvu byl jsem stromem suchým, bez ovoce.“

Obchodník pak: „Chtěl jsem spojit světa konec –

byl jsem ptákem, jemuž křídla srazil honec.“ –

„A ty, pario,“ dí Osud, „jak ty s ženou?

Stojíš jediný zde s hlavou povznešenou!“

Paria tu stojí s hlavou povznešenou:

„Děkuji ti, pane, ženu za vznešenou!

Sotva se mne dotkla prostým svojím květem,

poznávám svět celý, nevšimnut jsa světem.“