LEGENDA O ČLOVĚKU.

Rost věky dlouhé z kostí mstitelů...

Tak dlouho rost... Pak slyšel ptáky pět,

staleté stromy šumět nad hlavou,

velebné bouřit moří vzduté varhany

přílivů, valících se v nocích ztemnělých...

Co jeho šíj se vznesla k obloze,

vztyčená hlava k slunci výše mířila,

v hloub zarost‘ pevně svými kořeny

v černavé prsti, vláhu moří vssál,

i teplo mírné zemských rovníků,

i zlatých polí zralou pohodu...

Však proto, staletí že vyrůstal

tu z kostí mstitelů, – již zapomněl,

že rostl mstít se. Hrozné poslání

v radostné touze žití zapomněl,

v svět jiný vyšel, než jej opustil

ten, kdo zaň vyřkl kdysi slovo msty...

Potomek, jinak cítil... Obřími

na pěti dílech světa podepřen

byl údy... Budovat, ne bořiti,

žít a ne mstíti se, chtěl milovat,

ne vražditi, chtěl v zápas hravý jít,

jenž srdce přesvědčí, je dobude...

To cítil ten, jenž věky dlouhé rost

z trouchnivých kostí dávných mstitelů...

Zvrácené říše v troskách ležely

u jeho nohou. Bozi rozbití

jak hračky chvíle v koutech světových,

zarostlí mechem, zaboření v zem:

on na svět nepřišel však, by je mstil...

Tu rozdupaných celých národů

ležely zbytky, kam jen dohlédnul,

tyranů rozvrácené mezníky, –

však on se nezrodil tu, by vše mstil...

Žen sfingy skácené, jež řídily

osudy věků z ložnic královských

a ze zpovědnic knížat církevních,

tu s bohy v jedné změti ležely,...

však on se nezrodil tu, by vše mstil...

Všech věků víry sladké naděje

šířily nad hroby svůj teplý dech,

žár pohanský i utrpení křest

tu z mramorů, tam z církve puklých zdí,

však mrtvo bylo vše a zhynulo

s tím Člověkem, jenž odkázal kdys mstu...

I přešly věky... Říše měnily

své krále, bohy, pravdy, učení,

své lásky i své záští, ctnosti své

dle starých svojich tradic odvěkých,

tyrani vystřídáni tyrany,

proroci proroky a vzbouřenci

lkavými flagellanty, jdoucími

kajícně ulicemi, s pokorou...

Tož, Člověka, jenž vymřel, Potomek,

měl vyrůst ke mstě z kostí mstitelů...

Leč slyše ptáky nad svou hlavou pět,

staleté stromy šumět, zapomněl

se mstíti za vše mrtvé. Radost měl

z toho, co živo. Bohu novému,

tož bohu svého Mládí, počal stavěti

chrám nový a v něm počal přebývat...

Tak učil se svou láskou radostnou

žít sobě, a ne přešlých věků mstám...