LEGENDA O DALIBOROVÝCH HOUSLÍCH.

Kam, kam se poděly ty housle tajemné,

jichž v nocech hlubokých se s věže třásl hlas?

Přes mříže žaláře jich vzdechy dojemné

se chvěly daleko co noc, než měsíc zhas’.

Jich zvukem probudil se ze sna mnohý spáč

a dlouho naslouchal pak dojat zvukům těm,

jak zněl v nich tichý stesk a spjaté duše pláč

a touha svobody v nich tála sladkým snem.

A náhle divoce to zaskřípalo v nich,

a bouřným akkordem se vlnil vzdor a hněv,

jak poutem lomcoval by vězeň, ve dne tich,

jak chtěl by dáti vše volnosti za úsměv.

Kam, kam se poděly ty housle s písněmi?

Kdes praskly, shnily pak – je dávný tomu čas.

Však o té pohádce jak myslím, zdá se mi,

že housle čarovné ty slyším zníti zas.

Že spjati doposud, je tisknem’ k sobě blíž,

a co v nich znělo dřív, že zní v nich ještě dnes

ten veliký náš stesk, ta velká naše tíž,

ta touha volně žít, která je duší ples.

Zni, písni naše, zni! Však přijde jednou svět,

a čarem tvojím spit, se dotkne prstem úst,

ty svatá útěcho těch našich teskných let,

on těžko pochopí, jak mohla’s tady vzrůst.

Pak světem rozletí se, světem dalekým

tvá nota vítězná a naše radost v ní –

však dnes buď ještě dost, když vroucím hlasem tvým

se aspoň někdo z nás tu ze sna probudí!