LEGENDA O DĚDICÍCH ČESKÉ ZEMĚ.

Země české dědicové

usedli si v těsný kruh,

plane zrak jim, chví se rtové,

cosi šepce druhu druh.

S bábou svou tu svatý kníže,

Vojtěch, Ivan, Norbert, Vít,

a ten světec jemu blíže

moh’ by asi Zikmund být.

S Damianem Kozma, Crha

za Methodem v radu vklouz’,

nepokojně Prokop trhá

opatský si dlouhý vous.

Vedle něho svatý Jiří

na své kopí upřel hled,

po boku mu ještě čtyři

svatí sedí nebo pět.

Povstal kníže: „K vám i ke mně

co den letí výkřik sem:

,Dědicové české země,

spaste, spaste svoji zem!‘

Nebo zem, již zveme svoji,

věčný neklid, věčný svár,

snáší křivdy, v tuhém boji

nepřátel ji trýzní spár.

Svolal jsem vás v rajském sadu,

mám své Čechy stále rád,

aby každý dobrou radu

moh’ v té těžké věci dát!“

Ludmila tu svatá vstane,

kolem šíje rudý pruh:

„Všecky nářky, všecko plané,

pomoci-li nedá Bůh!

Pojďme všichni k trůnu Boha,

v klín mu složme velký žal,

spojme k prosbám ústa mnohá,

by té zemi požehnal!“

Povstal Method: „Řeči plamen

proti křivdám bych jim vnuk’!“

„A já sílu pevných ramen!“

zvolal Jiří v rady hluk.

„Jenom zvolna“ – Vojtěch svatý –

„slyšte také radu mou,

vnuk’ bych Čechům, jsou mi braty,

raděj rozum s rozvahou!“

„Ano, ano!“ Zikmund kývá.

„Pomoc bratrů!“ Norbert šplích’,

ale rada jeho splývá

v utajený sotva smích.

Všichni se již vystřídali,

přidali se k těm či k těm,

jenom Prokop tvář si halí,

škube vous a sedí něm.

„A co Prokop?“ – kníže ptá se –

„co by Prokop vnuknout chtěl

svojim Čechům milým k spáse,

z jejich bídy žel, ó žel!?“

Povstal Prokop, zvolna vece:

„Český lid je lidem mým,

třeba mnich jen prostý, přece

jednu radu pro něj vím!“

Všichni svatí mlčí v touze,

každý na něj patří tich.

Prokop však se usmál pouze

a jak bleskem berlou švih’.