LEGENDA O DOKTORU KYTLOVI.

Žil kdys v Čechách doktor Kytl –

už to moře časů –

do tenat se kouzla chytl,

zapsal duši ďasu;

znal však, jak se nemoc škrtí,

před nosem bral lidi Smrti,

a to bez zápasu.

Z blízka, z dáli – k němu vlekl

se kde jaký chorý,

doktora se neduh lekl,

třeba nebyl sporý;

doktor, jak už byl by duchem,

k pacientům lítal vzduchem

přes doly a hory...

Stonal v Praze mocný hrabě,

kolem lože kmitla

se už Smrt, již dýchal slabě –

povolali Kytla;

a ten přihřměl po oblaku

na svém plášti jako v mraku,

nová naděj svitla!

Ve vratech však sluha měří

od hlavy jej k patě,

zdrželi jej blízko dveří:

„Kam v tom sprostém šatě?

V kabátě tom, patří v smetí,

nelze jíti ke hraběti,

jiný čeká na tě.“

Oblékli mu kabát drahý,

doktor slova nedí,

u hraběte stáhne tahy,

mlčí jen a hledí...

„Nuže, promluv, budu zdravý?“

– Čertův kabát! – doktor praví –

nedá odpovědi!

Přinesli mu kabát starý,

doktor začal tříti,

mazat, klnout: Smrti, vari! –

vracelo se žití;

doktor domů lít den druhý,

hrabě mohl mezi druhy

vesel jíst a píti!...

Byl to chlapík doktor Kytl,

pravzor kouzelníka,

že se dnes tu neocitl,

škoda převeliká!

Co se v Čechách našich lidí

za svůj prostý kabát stydí,

za jiný jej svlíká!

Místo aby, hrdosť v čele,

řekli v panské síni:

Chcete-li nás – vemte celé

i s tím, co nás viní;

nechcete-li – dobře taky,

čert vem pýchu i ty znaky –

tací jsme, ne jiní!