Legenda o Donatellovi.

Po celé Florencii vzruch a šum,

neb skončil Donatello sochu svou:

pod baldachýnem z krajek kamenných,

jenž bílý oblouk v blankyt směle pne

hle, stojí svatý Jiří se štítem,

ten symbol Florentinské volnosti,

ta socha velebná v své prostotě,

jíž Donatello věčný život vdech’,

jíž za duši dal vlastní duše vzlet,

jíž do čela byl vepsal rekovnost...

Po celý den se tlačí lidu dav

a plesá před zářícím mramorem

a jméno Donatello městem zní

jak hudba, jako píseň vítězná;

tak naplněn jest jeho chválou vzduch,

že výkřiky a slova nadšení

až do příbytku mistra vnikají.

Tam, v stínu dílny, bled a zamyšlen

se halí Donatello v tmavý plášť,

jak by jej mrazil planý slávy ryk.

Jest mučedníkem každý umělec,

neb v srdci jeho tajném úkrytě

červ pochybnosti hlodá napořád;

jen tenkráte, když hana závistná

plod jeho ducha jedem potřísní,

jen tenkráte umlkne pochybnost,

by ustoupila vzdoru hrdému.

Pak vzplane oko, cuká bledá tvář,

a tichý umělec se vrhá v boj

jak tygřice se řítí na vraha,

jenž mláďata jí hrozí usmrtit.

Ó, jeho bol jest krutší jejího,

vždyť tygřice jen mlékem kojila,

však umělec krev svého srdce dal!...

Tak tráví Donatello v myšlenkách

ten celý dlouhý, slunnojasný den,

a když na večer ztichly ulice

a snivé noci hvězdná nádhera

nad městem v plné kráse vzplanula,

tu dvéře svého domu otevřel,

a zastaviv své kroky na prahu,

tak Donatello mluví v srdci svém:

„Čím chvála, čím mi hana davu jest?

Jen vánkem, který vzniká, zaniká

a stopy nezanechá za sebou...

Však hlavu svoji skláním hluboce

před mistra svého soudným výrokem,

vždyť jeho ret jest svaté pravdy stan,

a duše jeho věčné krásy chrám!

Nechť spravedlivě skráň mi ověnčí –

laur vínkem mojím buď, či ostrý hloh!“

Jde Donatello krokem zrychleným

a najde svého mistra bdícího

na střeše domu, odkud vidět jest

na spící město, řeku šumivou,

na ztmělé stromy zahrad vonících,

kde v trávě bloudí žhavé světlušky,

na modrý věnec dálných Apenin,

nad jejichž výší plavá luna sní.

„Můj mistře,“ zvolá, „drahý mistře můj!“

Tu zraky kmeta, plny paprsků,

jež z kmitajících nebes v duši vssál,

se obrací na učně bledou tvář:

„Já na tě čekal, Donatello můj!“

A Donatello ruku uchopí,

již na pozdrav mu mistr podává,

a hlasem, chvějícím se pohnutím,

tak z hloubi vřelé duše promluví:

„Můj otče, ó můj pane vznešený,

jenž moje kroky řídil’s nesmělé

po oné dráze plné kamení,

co vzhůru vede k výši závratné –

ó, odpověz při spáse duše své!...

Ty viděl’s dílo moje, sochu mou?

Já vložil vše, co cítí duše má,

své bolesti, svůj vzlet, své hvězdné sny,

a sílu veškerou a nadšení,

a souhrn myšlenek, vše, dílo to!...

Můj duch měl velkou, smělou vidinu:

chtěl dosáhnout, co nelze dosáhnout

snad nikdy smrtelnému člověku –

chtěl dílo dokonalé vytvořit!

To hrdé slovo jest snad rouháním?

Snad řekneš mi, že dílo takové

jen z bezdna záhadného rodí se,

z něhož jak lotus vykvět’ tento svět,

že bez vady jen to, co tvoří Bůh,

že svatou jest to jeho výsadou.

Proč ale vložil pak do ňader mých

tu snahu nesmírnou po nejvyšším?

Ne, nevznítil tu jiskru genia,

by pouze hluše ve mně doutnala

a věčnou byla mukou, ne, on chtěl,

by vyšlehla jak slunce v plný žár!...

Nuž vím, že vykonala ruka má

to největší, co vykonat mi lze;

kam teď mne nedones’ můj ducha let,

tam nedoletnu nikdy, nikdy víc!...

Můj mistře, hle, já skláním hlavu svou,

nechť pronesou tvá ústa volný soud!

Jest dílem dokonalým výtvor můj?

A není-li, co chybí soše mé?“

Když Donatello takto domluvil,

vtisk’ na ústa mu mistr polibek,

pak vnořil zrak svůj ve zrak jinocha

a odpověděl s jemným úsměvem:

„Můj Donatello, ty’s to řek’, ne já,

Bůh sám jen tvoří díla bez vady

a soše tvojí jedna chybí věc –

však neřeknu ti, která, hádej sám.

Až uhodneš, pak opět ke mně přijď.“

To slovo těžce učně ranilo,

však mlčky, beze vzdechu odešel

a mistr netušil, že mráz a tma

do duše Donatella vnikaly.

Od oné doby jímá choroba

a tajný smutek mysl umělce;

po úsměvu již není stopy víc

ni kolem rtů, ni v zracích zapadlých.

Po celé dny před sochou rozjímá

a dumá, hloubá v trapném neklidu

a hledá vady, najde tolik jich,

až posléz se mu socha celá zdá

být s temena do paty omylem!

Tu sřítila se lepá budova,

již Donatello stavěl z pyšných snů,

a pochovala v rumu trosek svých,

co nesmrtného bylo v umělci,

a nezbylo z té velké bytosti

než pouze to, co prachu náleží,

a Donatello kráčel smrti vstříc...

Juž nemá síly překročiti práh,

juž sedí mezi dveřmi na slunci

jak vetchý kmet, přec ještě upíná

svůj mroucí zrak na velké dílo své,

a ti, již kolem nešťastného jdou,

ti kropí ruku jeho slzami,

a dívky kladou růže v jeho klín,

jak zemřelým se hází do hrobky...

A přišel den, kdy klesl na lůžko,

by z něho nikdy více nepovstal;

tu vzkáže Donatello mistrovi,

by k němu přišel s ním se rozloučit.

A mistr vejde v tichou komnatu,

kam zlatě proudí teplý slunce svit,

kam z zahrad vniká sladký kosů zpěv,

by potěšily ještě naposled

to mroucí srdce trpce zklamané.

Bol nesmírný tu mistra zachvátí:

„Co trápilo tě, duše andělská,

co tvého žití liliový květ

tak zlomilo, že já, já vetchý kmet

nad tvojí rakví šedé vlasy rvu?“

A Donatello takto odpoví:

„Než zemru, mistře, rychle odpověz!

Ty řekl’s mi, že chybí soše mé

jen jedna věc, ó která jest to věc?“

A mistr na to: „Mluva chybí jí!“...

Tu vzkřikne Donatello jásavě

a oko jeho vzplane blaženstvím.

„Pak zemru šťasten!“ šeptá mistrovi

a usíná bez bolu v věčný sen,

jak pták usíná zpěvem znavený,

když za horami slunce zapadne. –