LEGENDA O FAUSTOVĚ DOMĚ.

Jako prázdný, mrtvý, němý,

stojí starý Faustův dům,

máj, jenž kol se snáší k zemi,

nevzbudí jej z tichých dum;

v šeru jako v lesku záře

stojí, vnořen v báji svou,

jako duše samotáře

nad snů vlastních hlubinou.

Jinak bylo v dávných letech,

světla plála v duchů rej,

kámen holý pučel v květech,

z par kmit’ svůdný obličej;

v tichou hudbu čarozvukou

časem ostrý vpadnul checht,

a Faust, trýzněn žízní, mukou,

do skrání tu vrýval neht...

Přešly věky – poetický

přísvit smetly domům s čel,

ale divno! Bol jen lidský

do Faustových zavřen cel;

nad tím domem osud visí

bez proměny v každý čas,

tam, kde trpěl člověk kdysi,

po staletích trpí zas.

Ironicky zní ta shoda,

kde před řadou bájných let

vším, co v nitru lidstva hlodá,

zachvít chtěl se lidský ret,

kde po všem pjal ucho chtivé

pochybami štvaný duch,

po staletích jako dříve

člověk stojí – něm a hluch.

A dům starý na náměstí

zamčen, ztracen do snů svých,

jenom v čas, kdy listí chřestí

v smutných nocích podzimních,

příšerný ston vzbudí spáče,

ze sna v ráz je vyleká:

větru hlasem Faust tu pláče

zas nad bídou člověka.