Legenda o holubici.

Šel Ježíš městem svatým. Tlupy lidu

kol něho vosím rojem hlučily;

vždyť pak to bylo svaté město Židů,

a ti tam, jak jim svato, kupčili.

Šel v dumách božských. Kráčel kolem chrámu,

i vzhlédl v něj a zastavil svůj krok;

hle, v předsíni tam krám byl vedle krámu,

a lácí překřikoval soka sok.

Ten měnil mince, – papíry-li také?

(Krom chrámu tenkrát bursy neměli.)

Zdaž bylo zlato, stříbro ledajaké

či dobré, jakž bychom to věděli?

A jiní měli rozstavené klece

i posady, v nich živé zásoby, –

to ku obětem pro židovské žrece

tam prodávali bílé holuby.

Tak vrkalo to, cukrovalo kolem,

až holubníku chrám se podobal,

a každý prodavač si za svým stolem

zval kupce, stříbrem cinkal, šachroval.

Syn Boží žasl. Hněv i lítosť velká

mu srdce sevřely; on vkročil v chrám

a zvolal: „Zdaž tu každý kámen nelká,

že svatý dům se změnil v mrzký krám?

„Pryč odtud, chrám kdož hanobíte podle!

Zde Bohu jen se národ klanět měl,

však on se klaní nejvšednější modle:

zisk nízký jasnou síň tu pozatměl!

„Pryč odtud všecky šalby vaše klaté!

Pryč! syn vám velí mocí otcovskou!

Dům velebný, stan modlitby to svaté

jste proměnili v peleš lotrovskou!“

Tu v žáru svého posvátného bolu

jim nectné krámky hněvně pokácel;

tam koulely se mince s padlých stolů,

tu klecí houf se na zem spotácel.

A roztříštila posada se mnohá,

z níž holubi se rozletěli ven.

I přišli kněži, vzývajíce Boha,

neb strach byl patřit na ten soudný den.

Již prchli prodavači se svým zbožím,

a mezi troskami již pozbyli

jen zkamenělí kněži v domě Božím

i nevěděli, co by mluvili.

Chuť měli reptat, báli však se Krista;

tož stáli jako němí sloupové.

V tom, ejhle! létla běloskvoucí, čistá

k nim holubice s klenby chrámové.

Tam zabloudila z klece pohozené

a kolem stropu oblétala v kruh,

i byla podoby té vyvolené,

tě spanilé, již mívá Svatý Duch.

Ta zašuměla po mlčícím chrámě

teď veleknězi židovskému v plec,

i sednuvši mu na trnoucí rámě

mu šeptla: „Nuže, poděkuj se přec!“

Pryč ulétla. Kněz udiven zřel za ní,

pak přehlédl své druhy kolkolem –

a teprv chápal. Teď se Kristu klaní

a praví s nevylhaným zápalem:

„Měj naše díky, pane blahosklonný!

Ach odpusť, že jsem v pomoc nespěchal!

Měj dík, žes vyhnal prodavače ony –

a nás jen samy žes tu ponechal.“