LEGENDA O HUSITSKÝCH VOZECH.

Jako hromu burácení

přes mračlivá nebesa,

přes brázdy a přes kamení

hřměla jejich kolesa,

hrozivá a obrovitá,

tu se rez, tam krev se chytá,

a zas v slunci blesk se mih’

na jich osách mohutných.

Hned tu stojí jako skála,

rudý kalich nad ní vál,

žhavá záře za ní vzplála,

a již zas se řítí dál

strašlivých těch vozů řada,

na balvan tak balvan padá,

valí se vstříc záři, tmám

těžce jako osud sám...

Znikla vozů jízda hrozná

v minulosti jako v snách,

nových věků syn ji pozná

jenom v starých kronikách;

i ta píseň velká, smělá,

která v koles rachot zněla

jako samé bouře dech,

nechví se již na retech.

Ale básník nové doby,

zapadaje do snění,

otevírá staré hroby,

vidí v jasném vidění

vozů těch let velkolepý,

na jednom z nich vůdce slepý

jako titán výš se zved’,

knihu v ruce, kyne v před.

I ten přízrak zmizí v mále,

ret však v bázni oněmí,

je mi, jak bych slyšel stále

dálný rachot pod zemí.

Nechť ty vozy se svou tíží

vzdalují se nebo blíží,

cítím, že to dosud zem

duní jejich ohlasem.